Cesta k vysvětlení (a snad i pochopení) vědomí přes 7 základních premís.

A to je zatím k otázce MOZKU – MYSLI – VĚDOMÍ poslední příspěvek. Je to shrnutí základních principů, stavebních kamenů, orientačních bodů, které by to měly učinit zřejmější. 😉

 

1. Dualismus nebo Monismus?  Směr zkoumání neurověd o vědomí

Dnešní přístup neurověd k otázce vědomí je zhruba následující:* Vědomí ve smyslu To jsem já, se nějak vynořuje ze složitých rytmů fungování neuronů v mozku. Ale proč se vůbec vědomí vynořuje zůstává velkou záhadou. Jak mohou buňky v mém mozku způsobit, že se o něco zajímám, že něčemu přikládám význam?

OK, když to vezmeme popořádku, máme tu dvě aktivní složky: neuronovou mozkovou síť + vědomí Já. Můžeme se na ně dívat jako na dualitu, dvě nezávislé samostatné entity (jak se dívá spousta náboženství, včetně Descarta). A nebo, jako v našem případě, na dvě formy jedné věci, dvě strany téže mince. Jako na hlubinu a hladinu, jako to skryté co je pod povrchem… Zkusme si jejich vzájemnou kauzalitu ilustrovat na příkladu ze světa počítačů. Tam je totiž obdobná funkční dvojice. 

User Interface (uživatelské prostředí) počítače je to, co vidíme na obrazovce svého monitoru. Vidíme tam pouze to, co je pro běžného uživatele praktické a potřebné: nějaké pozadí, tedy tapetu, před ní jsou ikony, tedy symboly programů a aplikací… To je ten povrch, hladina. Ale naopak tam nevidíme ty miliardy procesů, které probíhají pod povrchem, ty běžící kódy a algoritmy, které ovlivňují toky informací v procesoru, z jedné paměti do druhé, nastavují parametry všech možných aspektů (barev, písma, a spousty algoritmů…), aby se nám to všechno na monitoru jevilo přesně tak, jak se jeví, protože na to jsme zvyklí. Tak je to s User Interface na počítači. 

Oblast našeho vědomí – to, co vidíme kolem sebe, co jsme schopni z prostředí vnímat – by šlo přirovnat právě k tomuto User Interface. Evoluce nás totiž k vidění a vnímání obklopujícího světa utvořila a vybavila velmi podobně, tedy abychom ze světa vnímali jen ty praktické a potřebné rozsahy vlnových délek, barevných škál… Nevidíme to mnohonásobně širší spektrum elektromagnetických vln, ultrafialových a jiných záření a daleko širší spektrum skoro všeho. V hlubinách mozku se přitom odehrávají bilióny procesů v neuronové síti, neustále tam díky tomu proudí spousty hormonálních koktejlů, které musí být ve správných poměrech, aby se nám svět jevil přesně tak, jak má. Když mu například dodáme jen trošku LSD, poměry šťáv v mozku se malinko rozhodí a my najednou vidíme svět v úplně jiných barvách. I tohle je u počítače stejné. Například si na něm chci upravit fotky ve Photoshopu. Stačí naťukat pár čísel v nastavení parametrů barev (RGB) a fotka najednou změní svou barevnost. Za každým dotykem a sebemenším pohybem myši se odehrává spousta propočtů, které tam programátor nastavil… A kdo je tím programátorem neuronových algoritmů v naší hlavě? Evoluce. A kdo je ten uživatel, který sedí za monitorem, kouká na User Interface a ťuká tam parametry toho, co se má na úrovni našem monitoru objevit? Co je primární a co sekundární v příčinnosti dějů mezi vědomím + neuronovými procesy? Ovlivňuje hlubina dění na povrchu takovým způsobem, že generuje naše vědomé Já? Mělo by pak ale takto generované vědomé já vůbec svobodnou vůli? A nebo je to opačně, tedy že “povrch” je příčinou procesů na hlubině (já, které ve svých logických kalkulacích a tedy i v jednání má velkou část svobodné vůle)? Moderní neurověda se tedy už této otázce jen mlčky nevyhýbá a naopak dnes v honbě za odpovědí podrobuje mozek a jeho funkce nebývalému zkoumání. Má k tomu po ruce spoustu nových a vychytaných přístrojů, kterými může měřit mozkové aktivity, vlnové a elektrické vzruchy, reakce a kdoví co všechno. 

Ale trošku mě překvapuje, že se k odpovědi snaží dojít jen a pouze z jednoho směru – “odspoda”, z té hlubiny. Tedy se předpokládá, že to ty specifické neuronové vzruchy v našem mozku generují vědomí, myšlenky, vůli. OK, takže se také předpokládá, že když budeme patřičným způsobem stimulovat určité mozkové oblasti v hlavě třeba psa, podaří se nám vědomí podobné lidskému zažehnout? Zatím je i jen k pouhé představě něčeho takového dost daleko. Zatím se provádí v podstatě jen hloubková topografie mozku. A tak jen víme, že se jej zespoda daří pouze ovlivnit, respektive jeho ovlivňováním pozměnit naše vnímání reality. Navíc se domnívám, že je to opačně: ty biliony procesů v neuronové mozkové síti jsou spíše důsledkem než příčinou vědomí, tedy aspoň toho lidského vědomí. Já je ten imaginární agent hybatel, který píše na hladinu našeho světa, a podle toho se aktivují všechna potřebná neuronová spojení v hlubině… jako když loutkář tahá za nitky… a způsobuje tak patřičné biologické reakce v mozku a jeho prostřednictvím v celém těle. 

 

2. Bytostné já biologické má každé zvíře včetně člověka, u nějž se navíc vytvořilo ještě imaginární já,  s nímž se bytostné já identifikuje.

Jak jsme si řekli v předešlých příspěvcích, všechno živé má svůj střed, počínaje buněčným jádrem v buňce, a konče vyvinutým mozkem u savců. Z tohoto středu (říkám mu ze zvyku biologické bytostné já) je celé těleso řízeno a koordinováno. Nelze o něm říct, že by mělo vůli, natož svobodnou vůli, je vedeno spíše reflexy, pudy a instinkty tak, jak ho k tomu vybavila předlouhá řada předků v evoluční linii. 

Vědomí vyšších zvířat je tvořeno proudem smyslových vjemů, vnímaných zážitků – tzv. qualií. Pro ně je vlastně všechno zážitkem, jak události, tak i všechny věci. Tyto zážitky postupně budují v mozku zvířete neuronové spoje – tedy laicky řečeno: události, věci a zkušenosti se zapisují do mozku a vytváří paměťové stopy. A tyto stopy, jsou-li z paměti vyvolány a aktivovány podnětem z okolí (ne-vědomě), jsou příčinou řady procesů v biologickém těle. Když tedy samec nějakého savce uvidí samičku, už jen tento zrakový, případně čichový či sluchový vjem nastartuje v jeho mozku a těle spousty procesů, k nimž ho vybavila evoluce. Hormony se rozlévají tělem a pudí zvíře jednat tak, jak je to v souladu právě s takovým hormonálním mixem. Nemá tedy moc na výběr. Má v podstatě jen jednu svobodu: následovat biologické procesy. Je to skoro jako předurčení. Není tam žádná logika a kalkulování na jejím základě. Není tam žádný příběh. Narozdíl od člověka, jehož vědomí je vždy spojeno s logickými kalkulacemi a příběhem. Celá naše osobní historie je příběh. Proto i lidské emoce mají trvalejší charakter, protože jsou s tímto příběhem spojeny, svým způsobem ho dovytváří. Čím více se člověk na ten příběh a jeho nejrůznější aspekty fixuje (v mysli příběh přehrává znovu a znovu jej tak prožívá), tím dále “živí” emoční dopad. To může být buďto příjemné, jedná li se o reflektované šťastné okamžiky, ale také nepříjemné, pokud naopak jde o reflexe událostí nešťastných či nepříjemných. Takto prožité trauma, které je prostřednictvím příběhu spojeno s emocemi, v nás žije dál. Tam pak musí nastoupit terapie.

V člověku tak jsou 2 vůle: biologického těla a imaginární bytosti, která je “civilizovaná”, vědomá a vůli těla krotí, ovládá a řídí. (“Já je jezdcem na voze těla”). Jelikož ona určuje směr a způsob pohybu těla, je to i ona, která je tak příčinou pohybů neuronů v mozku, není tomu naopak. Tedy ne že by sama určovala jejich pohyb. To jen neurony reagují na vůli a “příkazy” našeho vědomí. Jako u PC. Jsou okolnosti, kdy vůle těla získává navrch a je silnější, než naše civilizované vědomé já. Viděl jsem to několikrát např. u žen před 40, jež zcela ovládlo jejich biologické já se svou potřebou reprodukce. Touha po dítěti pak naprosto upozadila i morální a hodnotové principy, které jejich vědomé já dříve pevně zastávalo.

Tak jako se bytostné biologické já identifikuje s imaginárním já, tak i ono se pořád potřebuje s něčím identifikovat a současně se vůči něčemu vymezovat. To jediné mu totiž dává pocit existence a vlastních hranic. Proto se lidé identifikují s fotbalovými kluby, politickými stranami, konkrétními náboženskými skupinami… a s tím jde současně ruku v ruce nenávist k příslušníkům jiných takových uskupení.

 

3. Toto imaginární já = Člověk je první umělou inteligencí – 1.0

Myslím si, že člověk je AI číslo 1.0 (artificial inteligence – umělá inteligence), která si stvořila svou virtuální realitu ve vlastní hlavě. A to ji právě vydělilo z přirozeného světa. Proces memetická evoluce na něm vytvořil časově tenoučkou kulturní slupku = civilizaci, a ta dnes biologické tělo s jeho zvířecími pudy primárně “ovládá”. Inteligence člověka je první nepřirozená inteligence, dělá z něho “nepřirozené zvíře”. Přirozené zvíře žije v prostředí a s prostředím. Nic v něm nemění, nic do něj nevkládá. Kdežto nepřirozené zvíře tam vnáší něco, co v přírodě neexistuje: přímky, ultra-pravidelné vzorce a formy, jazyk, design tvarů a zvuků. Prostě tam vkládá více a více informací, které jdou ruku v ruce se vzrůstající inteligencí.

Kdybych si měl zkusit zahrát na futurologa, tak bych řekl, že to spíš dříve než později povede k vytvoření AI číslo 2.0, která bude korunou a možná i smyslem lidstva. Co myslíme touto umělou inteligencí? Určitě to není jen dobře naprogramovaný počítač nebo stroj. Je tam něco navíc: že se stroj dokáže sám učit, zlepšovat, nacházet nové cesty, možnosti, tedy jedním slovem vyvíjet se. A také ovlivňovat a měnit okolní prostředí. A tak si říkám: aby byla taková AI samostatná, tedy měla vědomý vliv na své zlepšování do budoucna, nemůže fungovat jen na základě naprogramování. Potřebuje také svůj střed, centrum sebe-reflexivního uvědomění a sebeorganizace.

 

4. Hranice vědomí – od slabého ke koncentrovanému vědomí

Naše Já má formu čistě virtuální – je to první imaginární osoba, která si vytvořila virtuální realitu ve své hlavě, včetně vlastního sebeobrazu. Ten stojí na sebe-reflexivním uvědomění, že já jsem něco jiného, než cokoliv kolem mně. Hranice vědomí, její ostrost, se postupně vyvíjela, čím více ryze lidských informací Já vložilo do světa a čím více takových “umělých informací” tam mohlo číst. Je to stejné jako s reflexním sebe-uvědoměním, akorát tady si sebe uvědomuje prostřednictvím informace, kterou on nebo jiný člověk do světa vložil ve formě designu. A tyto ryze lidské informace pak zpětnou vazbou formují všechna lidská vědomí k větší ostrosti. její šíře i ostrost, její vývoj ilustrovaný příměrem ke světlu baterky.

 

5. Informace – (zvuk a slovo). Externalizace informace a zpětná vazba s ní. 

Člověk má oproti ostatním savcům navíc 2 geny, v jejichž důsledku má schopnost hláskové artikulace + schopnost abstrakce. To je predispozice řeči a jazyka. A vznik & vývoj jazyka jde ruku v ruce se vznikem & vývojem vědomí. Formují se totiž navzájem, a to doslova. Děje se tak na základě principu pozitivní zpětnovazebné smyčky. Zcela zásadním prvkem je přitom ta informace, jíž je zvuk formován do tvaru slova, které v naší mysli vyvolává obraz. V samotném základu myslíme v obrazech, a to je i základ celého našeho vnitřního světa, říše fantazie. Artikulovaná informace je vždy produktem mysli: mysl formuje vnější svět a dává mu určitý tvar, design (zvuku tvar slova, kameni tvar budovy…). Tento tvar, resp. ta informace je jinou myslí reflektována, což zpětně formuje její sebeuvědomění, neboť ji koncentruje na sebe, na své já. 

Všechny ty obrazy, ty informace (design), které vtiskneme do vnějšího světa, tak zpětně formují nás samé do tvaru imaginární osoby. S ní se naše biologické já identifikuje způsobem, jako se my identifikujeme s postavou v počítačové hře. Náš život je ve své podstatě jedna obří RPG hra.

Jsme ze vzpomínek, snů a příběhů… Vědomí je jako kniha, tedy ta její podstata, která je za písmeny a slovy. V tomto smyslu je kniha metafyzická… a stejným způsobem je i naše vědomí, naše imaginární osoba, naše já. Je i není.

Jak jsme si řekli, je to imaginární bytost. A přesto je to střed našeho bytí, který řídí i vůli biologického těla – ne jeho biologické funkce, které jsou automatické, ale jeho vůli. 

 

6. Myslíme v obrazech – slovo = pojem, symbol = imaginace. 

Pojem – pojímá do sebe obraz reality. Ta je v něm zkomprimovaná a při jeho zaznění se v jiné mysli obrazově rozbalí. Je to malý projektor. … Pojem & Obraz, který slovo v mysli vyvolá, spolu neoddělitelně souvisí. Ba co víc, v průběhu evoluce se navzájem ovlivňovaly a tvořily. Počítač asi nikdy ten metafyzický obsah nepochopí a tedy neprožije. To je ta nadhodnota emergentní (nebo spíš imanentní?) vlastnosti vědomí. Ale nejedná se v žádném případě o dualitní princip, je v podstatě čistě monistický, ba řekl bych materialistický. Je to extrapolace biologického bytostného já, které tak jako kniha není jen sumou všech písmen v ní vytištěných. Ani není emergentní, je jen druhou stranou hmoty, podobně jako život. Akorát zde je to čistě informační báze.

 

7. Emergence nebo Imanence? Kniha a její podstata 

– stránky postříkané inkoustem a imanentní světy, médium a hudba = mozek a mysl (ten obsah, který je vlastní podstatou knihy, je a není. Není na první pohled zřejmý, tedy je imanentní, imaginární, virtuální. V tomto smyslu je meta-fyzická. Vznik fenomenálních světů. Stejně takovým fenomenálním světem je i lidské vědomé Já – bez něj by žádné jiné fenomenální světy v knížkách, písních a jiných příbězích, nepovstaly).