Takže, co se tak obvykle píše na úvod blogu? Nechci tě, případný milý čtenáři, příliš zdržovat nějakým vítáním nebo představováním autora, tedy sebe, protože to všechno postupně z obsahu blogu vyplyne lépe než ze zkratovitě stručného CV (ale komu by to už teď chybělo, nechť si klidně na kolonku o autorovi klikne). Takže v tomto prvním postu aspoň nastíním, o co tady půjde, protože to není blog tak jasně tématický podle dnes vžitých okruhů, jako o cestování, vaření, focení, šminkování. Proto je i posloupnost článků chronologicky opačná, než v klasickém blogu. Začneme prvním, nejstarším postem a k nejnovějším musíme srolovat. Tedy to bude jako v normální knize, kde také nemáme poslední kapitolu hned v úvodu knihy. 

No tak ok, jdeme na to.

Také jste posedlí bazální zvídavostí? Zajímá vás, o čem to všechno je? Tím vším myslím život, svět… jak a proč to funguje.

Mě to zajímá od doby, co mi paměť sahá, kdy ještě bylo nebylo. Hned po uspokojení orální fáze (objevování světa ústy) jsem se pustil do důkladného poznávání rukama – rozebíráním autíček a jiných hraček, ale taky krásných dědečkových hodinek a vůbec všeho v dosahu, co mělo “něco skrytého, něco uvnitř”, co tedy nabízelo možnost poznání a odpověď na otázky proč a jak. A za tuto zvídavost při odhalování principů jsem platil už hodně brzy (např. amputací prstu na pravé ruce ve 3 letech. Na to, jak se to stalo, mám 100+1 příběhů… ale těmi teď čas vyplňovat raději nebudeme, třeba na ně dojde později). Naštěstí mě tato zkušenost dostatečně ponaučila a tak jsem zbytek dětství přežil téměř bez úhony. Popisuji to tu jen rámcově, jako ilustraci momentu a období, v němž se začínala projevovat ta moje bazální zvídavost.

Je to jako nějaká temná táhlá myšlenka, která se jako skrytý proud valí pod vším tím vnějším snažením, běháním a staráním se. Určitě to má spousta lidí a já v tom nebudu nikterak originální a možná ani v odpovědích, ke kterým jsem se dopracoval (možná v jedné přece jen, v té poslední). Každý myslící člověk má dnes hejna vlastních odpovědí, na všechno. Je to přirozené. 

Přesto kdysi na začátku, kam už naše paměť nejspíš ani nedohlédne, pro nás bylo všechno nové, všechno bylo jedním velkým otazníkem.

A každá odpověď na jakoukoliv otázku, a každé její jednotlivé řešení se pro nás stalo orientačním bodem k pochopení světa. Naše přesvědčení o těch “rodičkovských” pravdách se v čase postupně a neustále mění, podle toho, jaké nové informace se k nám dostanou, jaké necháme přijít až k sobě, a jaké naopak odmítneme či vytěsníme. A pokud už nějakou dosud fungující odpověď zavrhneme, pak jen proto, aby ji nahradila odpověď nová, “lepší”, aktuálnější. Co všechno naše přesvědčení přetváří… jako každý sebemenší dotek mění výslednou podobu sochařského díla… dokud nadobro neztvrdne vypálené v peci. Stejně i člověk dokud dýchá, žádná odpověď není definitivní. A takhle to funguje se vším, s každou otázkou, záhadou, od těch nejprostších, typu „proč prší?“, až po všechny ty transcendentní záludnosti snažící se odpovídat na otázky po finálním smyslu.

Ale zpět k tomu, proč jsem si nakonec blog založil.

Jedním z nejsilnějších podnětů bylo časté povídání s kamarádkou (v tu dobu zrovna silně inklinující ke křesťanství), kterou zaujala moje klikatící se cesta osobního přesvědčení. Od školáckého ateismu, přes konverzi ke křesťanství, později „obohacenému“ Jungovou analytickou psychologií, odtud k univerzálnějším formám víry – k hermetismu a magii (a no samozřejmě včetně okultismu a ezoteriky, tedy new age, aby to bylo kompletní, že)… nakonec dekonverzí zpět k agnosticismu, nebo chcete-li k ateismu. Cesta spletitě racionální i iracionální, plná urputného hledání smyslu (za smysly), spirituální, mystická, magická… Nejspíš pro to mám nějaké specifické nadání, možná i díky hudbě, která mi od dětství byla tak krásným „pohanským“ bohem, nebem, absolutnem.

A tak mi kamarádka říkala, ať o tom někam napíšu, třeba to někomu v podobných situacích nastaví zrcadlo a pomůže na křižovatkách života, ať tak či onak. 

Protože v důsledku jsou to vždycky jen slova jiných lidí, která nám osvěcují naši situaci a po milimetrech mění úhel pohledu na realitu. 

A tak přesto, že nejsem žádný psavec, vnímám tu moc a sílu informace ve slově ukryté, že nakonec sám tímto blogem říkám: „OK, budiž další slova!!!“ 🙂

Ale byla tu ještě jedna okolnost. Před časem jsem viděl film Still Alice (Pořád jsem to já). Je to taková one woman show Julianny Mooreové, která hraje jako obvykle naprosto skvěle. A dost možná se mi líbila ještě víc, než jenom jako obvykle… Ale prrr, nepíšu to proto, abych ji tady chválit, ani nechci psát recenzi na film, těch je na ČSFD spousta, a dobrých. Píšu to jako odrazový můstek pro všechno, co bude na tomto blogu následovat, protože – ikdyž to zatím není zřejmé – s podstatou filmu to velmi souvisí a rezonuje. Prozatím to nebudu nijak rozvádět, nechť vám napoví alespoň ten obrázek nahoře, kde je všechno koncentrované do dvou krátkých hutných vět.

Ten film je opravdu silný, pro mě byl až fyzicky těžký, jestli to tak můžu říct, dolehl na mě vahou mnoha a mnoha kilotun. Kilotun čeho? V kontextu filmu asi vahou těch možných let budoucích. Pro ty, kteří film ještě neviděli, (nebo již zapomněli, že jej viděli 🙂 ) jen kratičký slovní trailer: film vypráví příběh úspěšné, super smart vědkyně, padesátnice, které zrovna propukla zvláštní forma Alzheimerovy choroby. A protože je chytrá, používá chytré triky, jak se diagnostikovat, kontrolovat postup nemoci, zjišťovat míru svých mizejících mentálních schopností… Je to děsivé, realisticky silné, smutné, provokující. Jako nás konfrontace se smrtí paradoxně dělá vnímavými vůči životu, podobně na mě zapůsobilo těch 110 minut filmu. Protože kdo ví, člověk nikdy neví, jestli jednou nebude sám potřebovat osvěžit paměť, kdo vlastně je, jak a na co myslí, v co věří a nevěří. Pak může být i takový blog sebe-edukační pomůckou k nezaplacení (jak by nám řekli v mastercard) :-).

Tento blog je tedy o tom, abych si to pro sebe zformuloval a shrnul, jak to mám s odpověďmi teď. Není nad to si svoje úvahy externalizovat. 

Budu si tady psát o věcech a pohledech, ke kterým jsem postupně dospíval a jak jsem k nim dospíval, tedy i o principech změn osobních paradigmat. To všechno ale neznamená, že se ty mé současné názory dále nebudou měnit, že, protože dokud člověk dýchá, tak nejen že doufá, jak se praví, ale také se mění…

Takže pokud se někdo do mého tříbení budete chtít zapojit, napište mi zpětnou vazbu, věcné korekce či jakékoliv brainstormingové nadhozy. Budu rád a vděčný.