Evoluce primátních savců dospěla v naší homo větvi ke 2 zásadním genům, které posunuly evoluci biologickou na úplně nový level: evoluci kulturní, nebo jak jsme si řekli v povídání o memech, evoluci memetickou. Těmi geny jsou: gen řeči – schopnost vytvářet zvuky schopné hláskové artikulace, a Gen asociace – schopnost asociovat, odvozovat, abstrahovat a reflektovat. 

Tak byl vytvořen základní hadrdware & software nejnovější strategické gamesy  “budování a ovládnutí světa”, kterou mohla mysl homo erectus začít bez zábran v real time pařit.

Do té doby byla mysl primáta obsahově totožná s vědomím zvířete – “byla pustá a prázdná”. Tedy byla spíše temná. Byla totiž pouze ne-sebe-vědomým centrálním hybatelem, středem složitého biologického vehikula, kterému se říká tělo. Celá jeho bytost byla stejně prázdná, jako vše v okolním světě, jehož byla součástí. Měla sice svět, ale neměla jeho obraz (jak nám řekl Jung). Viděla svět tak jak je, tady a teď, žila v neustálé přítomnosti. Ale nic víc. Ještě si nevyvinula svého zástupce, jenž ji bude reprezentovat v té nové veliké memetické hře světa obrazů, hrdinu, který se s tímto světem obrazů současně zrodí. S ním se v této nové hře bude její biologické bytostné já identifikovat a v něm bude posilovat svoje sebe-uvědomění. Tak se postupně zrodí jeho ego – imaginární osobnost, jeho já.

Po vyvinutí zmíněných 2 genů byla situace doslova těhotná změnou.

A pak se jednoho dne stalo, že bytost opracovala pazourek, možná si jen hrála s klacíkem… a vytvořila něco, jako nůž. Možná ostrý hrot, a zjistila, že se jím lehčeji probodává zem a tedy i cokoliv jiného. I když to poprvé a podruhé možná bylo náhodné… jednou se jí v mysli zablesko a všimla si toho. Uvědomila si. A toto uvědomění (reflexe) bylo dítětem zpětné vazby: Něco jsem s částí světa udělala, dala jsem tomu racionální tvar = design. A toto uvědomění, že já jsem to záměrně udělala, její sebě-uvědomění posílilo. Informace ukrytá ve slově, obrazu, tvaru… formuje jak nositele (zvuk, kámen, materiál), ale i příjemce, jemuž je informace určena. Vlastně ji utvořilo. Bylo to de facto početí imaginární osobnosti (já) v bytosti. A biologické bytostné já se s novým imaginárním já přirozeně identifikovalo, stali se jedním. A s každým dalším byť jen pohledem na tuto designem obdařenou věc, s každým jejím dalším zopakováním, s každým dalším obohacením o variaci této dovednosti, se tato nová imaginární osobnost stávala sebe-vědomější a toto seběvědomí jasnějším a silnějším. A tak jako začal tvarovat předměty kolem sebe, stejně začal tvarovat zvuky ze sebe. Ale uvědomoval si, že to dělá on. Přirozený svět všude kolem začal dostávat nový mimo-přirozený design. Moment přítomnosti se započal se schopností reflexe rozprostírat dál a dál do minulosti, a současně do budoucnosti. Mysl člověka započala plánovat. A ve vnitřním světě se rozprostřel prostor a čas. Trvalo to stovky let… a myslí tvarovaných věcí všude najednou rostlo jako houby po dešti a vědomí člověka tím bylo jasnější. A čím bylo jasnější, tím více a další věci se rodily. Takže dnes, kdy jsme obdařili designem doslova každý centimetr světa kolem sebe, obklopili jsme se svou informací vloženou do designu. A to nás zpětně tvoří – tvoří naše já a jeho vnitřní svět v hlavě, který se prolíná s tím světem kolem.

Představ si jak jdeš městem, ulicí, a kolem sebe vidíš domy, auta, lampy, silnici, obchody, ve výlohách oblečení…

To všechno jsou externalizované myšlenky, kterým se dostalo tvaru, stejně jako těm v pojmech slov.

Všechny ty věci jsou jen média (jako kniha nebo film jsou médiem…) Jen málo je tam věcí, které nestvořila nebo neformovala mysl člověka: sem tam strom, tráva, keř, pes a kousek oblohy nad střechami… 

Tak si člověk kdysi rozšiřoval memetický “slovník”. Aby to mělo větší efekt naučil této dovednosti také členy své tlupy. To vyžadovalo sdělovací schopnosti. I sám způsob, jakým jim tuto dovednost předával, jej samého formovala. Brzy bylo podobně postižených víc. S každým novým memem jejich síla vzájemně se ovlivňovat a posilovat svoje nové ego rostla přímo exponenciálně. 

Podobně jako u informace ukryté ve slově (v pojmu), je to i u informace ukryté v hmotných věcech: v umění, sochách, architektuře… konec konců i druhý člověk sám, který už sám sebe přetváří podle vnitřního sebe-obrazu (který si zase utváří podle obrazů módy a trendů)… to vše je tu proto, aby to potvrzovalo a upevňovalo naše já. I sám partnerský vztah, který je v podstatě neustálou konfrontací, reflexí a vzájemným nastavováním zrcadla…

V práci děláme totéž… většina lidí dělá to, že vidlemi přehazují nějaká čísla, počítá abstraktní položky, ti kreativnější píšou nebo točí příběhy z politiky, showbusinessu, z cest… Málokdo dělá práci, v níž by nebyl v neustálém obklopení našim designovaným světem, prošpikovaným skrz naskrz lidskou informací.

Přijdeme z práce domů, pustíme si televizi, rádio – a jsme zase v tom virtuálním světě. Vidíme, že svět stvořený člověkem nás obklopuje nejen uvnitř, ale doslova na každém kroku: neustále něco čteme, posloucháme, naprostou většinu času tak vnímáme pojmy, symboly, obrazy… My tvoříme je. Ony tvoří nás. A tak je život hrou pro ty, kdo zrovna žijí.

“Jsme ze vzpomínek, snů a příběhů”, jak zpívají Trabandi v krásné písni Vlaštovky. Jsme kniha. Jsme její příběh. To je ten náš život. A my máme touhu napsat příběh, který přetrvá, bude věčný… jako příběhy od Homéra či od Shakespeara… Protože se knihy píší o něčem výjimečném, po dobrém a hrdinském příběhu svého života toužíme každý. A to tím víc, čím víc prožíváme ten kontrast s trivialitou našich vlastních příběhů v reálném světě.

Tělo každého člověka je knihou – tlustou, tenkou, vysokou… na vzhledu a grafice se dá zapracovat a jelikož máme estetično stále raději, vzděláváme se v tom. Pracujeme na sobě, a často pouze na těle – bodybuilding, jako viněta a láhev na víno… Ale opravdu důležitý je obsah, stejně jako podstatou knihy je její příběh.

Vznik vědomí je proces vzájemně propojený se  4  zásadními schopnostmi:

1- se schopností imaginace, s obrazností, představivostí (predispozice k tomu mají i některá vyspělejší zvířata, jimž se zdají sny… a podle zvuků poznají třeba původce, predátora jehož si dokáží představit). Obrazy v našem světě jsou zcela zásadní. Naprostou většinu informací vstřebáváme skrze obrazy, a to i ty, které k nám primárně vstupují skrze bránu jiných smyslů, po zraku nejvíce asi sluchu.

2- se schopností abstrakce, tvoření asociací

3- s vývojem jazyka a řeči. Tato vlastnost zvířatům chybí. Ale sebe-uvědomění a řeč jsou tak těsně spojené nádoby či zpětnovazebné smyčky, že jedno by nebylo bez druhého, vzájemně se utváří a formují dodnes.

4- a s pamětí – schopností pamatovat si a vyvolávat z paměti vzpomínky, reflexe. Všechny události, zážitky, myšlenkové i emocionální pochody, prožívané v čase jsou vlastně tokem obrazů jdoucích jeden za druhým jako okýnka v promítačce. Dávají tak – díky schopnosti paměti – našemu vědomí pocit kontinuálního já.