(vizualizace ve stavu mezi bděním a sněním – před usnutím)
Vidím se, jak mi při nějaké běžné činnosti najednou bleskne hlavou obrazová vzpomínka na divadlo – něco jako Prodaná nevěsta, jak postavy stojí před chalupou a hrají pro publikum, ikdyž se tváří, že komunikují jen spolu.
Tento chvilkový obraz v mé mysli zpochybnuil náhle v mém vědomí celou obklopující realitu: Co když je tohle také jen divadlo, nebo film? Tato samotná myšlenka mě zcela nečekaně a okamžitě vymístila z mého těla… do hlediště (vypadá to jako zcela prázdné hlediště ve velkém kině): sedím tam a koukám na sebe na plátně, jak se na to snaží přijít (z pozice diváka v hledišti vnímám dění na plátně jako černobílé!).
V tu chvíli si totéž uvědomuje i mé já „ve filmu“: vědomí se okamžitě vrací do postavy na plátně. Najednou vidí vše kolem jen dvojrozměrně, placatě. Začínám cítit strašlivou stísněnost. Okamžitě mě napadá myšlenka: musím se odtud dostat… do reálného ŽIVOTA! (ač nevím co to je, protože o TOMTO jsem si až dosud myslel, že tohle je reálný život). Snažím se přijít na něco, jak se odtud dostat. Napadá mě konkrétní věta „jak se prokopat ven“… Beru to prokopání doslova a tak se chápu krumpáče a snažím se – já postava na plátně :-)) – prokopat to plátno, abych se dostal za něj – do „reálu“, do života. Ale každý ten pohyb, každé to kopnutí (spíš jen mávnutí) je zhmotněný bolestný pocit bezmoci, trapnosti a nemožnosti…
Opět se vymisťuji do pozorovatele v hledišti… a bavím se tou trapnou a nemožnou snahou „mě“ na plátně. V ten okamžik si to uvědomuji i „já na plátně“, kam se současně vrací mé vědomí pozorovatele. Jako by všek nějaký střípek vzpomínky na to přemístění vědomí zůstal v paměti, najednou mě napadá ta možnost podívat se směrem na toho pozorovatele. Bingo. Najednou mi to je jasné…. i když mi všechno v důsledku v té vteřině nedochází. Stojím klidně a snažím se „zahledět se“ před to plátno… Nevidím tam nic. Ale už jen to, že to tam tuším, mé vědomí pozorovatele se postupně uvolňuje za „mě“ na plátně a letí pomalu vpřed.
Jakmile jsem jen kousíček „před plátnem“ už vidím sebe na plátně, jak se strašlivě snaží prohlédnout a dohlédnout do toho hlediště. Obracím pozornost zpět, plátno mám za sebou a putuji dál… za nějakým jasným bodem… uprostřed té temnoty… jen lehce osvětlené odrazem z plátna… Jak se přibližuji – ba zrychluji svůj let, takže to vypadá, jako průlet tunelem – světlo na konci se zvětšuje… jak se k němu blížím… Blížím se k němu čím dál rychleji… asi tak jak se blíží okamžik kompletního pochopení, když už tušíme. Ještě se kouknu v poslední vteřině stranou: vidím tam na všechny strany spoustu a spoustu dalších podobných světýlek, z nichž na plátno svítí spousty úzkých paprsků. To už jsem ale v samotném ústí světla… když si v naprosto poslední tisícině vteřiny uvědomím, že to světlo jsem já… To já sám sebe promítám na plátno „jevové existence“. A až proletím tím otvorem, budu to stále já, ale budeme to současně my všichni… jako vlna která se vnoří zpět do moře.