Představte si, že se díváte na nějaký dokumentární film o přírodě, o životě zvířat. Jsou to nádherné, někdy dechberoucí a jedinečné záběry. Zrovna minulý týden jsem na internetové televizi náhodou objevil program “ptáci”, který nonstop 24 hodin denně vysílá přenos z kamery namířené na nějaké hnízdo. A tak teď zkuste cvičně sami sebe podrobit malému pokusu: jen se na to hnízdo nějaký čas dívejte. Pozorujte a prožívejte s těmi ptáky jejich život, to neustálé popocházení odtud tam, pozorování okolí, občas zamávání křídly. To nikam nesměřující bezcílné plácání se v plynutí času odnikud nikam… jen bytí, tady a teď. Představte si tok takového času: pomalé a neustále cyklické střídání odpočinku, dovádění se smečkou, lovení, pořádání oběti, páření, krmení, a zase odpočinek… Jen se do toho vžijte, představte si to cvrlikání cikád v parném horku savany, ty poryvy větru… cokoliv… No ještě chvilku si to užijte

Tak tohle je svět sám o sobě. To je svět, jak jej prožívají všechny ostatní živočišné druhy, vyvinuté na specifickou úroveň vědomí bez sebe-uvědomění, neboli bez ega, bez já. Po nějaké chvíli sledování tohoto TV programu to některým (a po delší chvilce asi všem) začne být zdlouhavé, začnou se nudit a říkat si, že takový život by pro ně určitě nebyl. Co jim tam chybí? Nejspíš to, na co jsou zvyklí: nějaká akce, změna, mobil, hry, seriál, děj s příběhem… ale hlavně to zacílení, směřování někam, intenční bytí. Chybí nám jednoduše náš svět. Aha, a který to je? Možná je tady na místě jej lépe specifikovat: chybí nám náš vnitřní virtuální svět, který je pro nás lidi v podstatě vším. V něm žijeme, dýcháme a jsme.

Co je tam jiné? Co je ten vnitřní svět, vytvářející rozdíl mezi psem (delfínem, šimpanzem…) a člověkem? K cestě do hlubin podobných úvah mě jednou přiměla otázka, kterou jsme si rozebírali posledně, tedy o rozdílu mezi zvukem a slovem. A byl jsem sám překvapen, kam až mě to dovedlo.

Základny + nástavby

Ale než v této cestě hlubinami králičí nory budeme pokračovat, trošku se vraťme. Chvilku si ještě budeme posilovat naši imaginaci a začneme hodně z vysoka. Představte si, že jste ve vesmíru. Ne moc daleko, jen trošku v minulosti a v rychlém sledu pozorujete vývoj naší sluneční soustavy. Na počátku je mrtvá. Jsou to jen hromady prachu, kovů a plynů. Všechno to obíhá kolem nějakého svého středu, a tím je pro soustavu Slunce. Kolem něj se to smetí postupně shluklo v planety, jež se gravitačními silami vzájemně udržují v patřičných vzdálenostech a mezích. To je fyzika a její zákony.

A teď k biologii. Země tehdy byla stejně pustá a prázdná, jako ty ostatní planety… dokud se na ní postupem času nevytvořila taková tenká slupička, vrstva obsahující vzduch, a ta začala generovat život. Tak vznikla biosféra, nebolí sféra života. Ta změnila Zemi k nepoznání, změnila úplně všechno, celé vzezření planety, její fungování i hodnotu… v porovnání s těmi všemi ostatními planetami, a dokonce i Sluncem. Když se podobným pohledem podíváme na člověka jako na tu už živoucí Zemi s biosférou vs. ostatní planety, tedy člověk vs ostatní zvířata, vidíme, že je podobně jiný: nad tou animální částí (člověk biologicky nepochybně je jedním ze zvířat) je tenká šlupička, jež tuto animalitu transcenduje do humanity. A tou šlupičkou je naše kultura, pramen naší civilizace. Ta stojí a padá jen s lidskou myslí, jejím vědomím a schopnostmi.

Jakmile se někde vytvoří prostor pro život, začne na sebe brzy brát tělo, tvar, formu. Na biologické rovině vše začalo od molekul, které “fůzováním” vytvořily první buňky a jednobuňečné organismy. Ty mají ve svém středu buněčné jádro, které je jakýmsi jejich mozkem. Jakmile se jednou stalo, že se tyto buňky přestaly navzájem požírat, ale naopak vytvořily koalice – sfúzovaly k dobru všech zúčasněných. Vždycky tu byl a je jakýsi směr od jednoduchého k složitějšímu, takže i tyto jednobuněčné organismy se brzy začaly shlukovat ve větší organizační celky. A tak buňky tvoří tkáně, tkáně tvoří orgány, orgány jsou součástí orgánových soustav. Soubor všech orgánových soustav vytváří organismus. A tyto organismy se stávají postupně složitějšími, odolnějšími a komplexnějšími.

Střed bytosti – biologické bytostné já

Ale vždycky, když tu je živý celek, složený z částí, potřebuje také nějaké centrum, střed bytosti (bytostné já), odkud je celé to tělesné vehikulum koordinováno. Tato “řídící schopnost” je latentní psýcha, předpoklad psychických a duševních schopností vyšších organismů a současně i k budoucímu uvědomělému já v člověku. Predispozice pro vytvoření nějakého centrálního hybatele, svého středu, svého „agenta“ (od agens = velitel, činitel, původce) mají všechny organismy. Pak si nedělá každá noha nebo ruka, co se jí zachce, nejde nazdařbůh za svým palcem. Celé “tělo”, celý ten biologický organismus, má svoji jedinou hlavu, řídící bytostné já, které určuje směr a stará se o celkovou synchronizaci pohybu těla. V něm se sbíhají všechny ty evolucí vyvinuté schopnosti, jako jsou emoce a intuice, které tělu slouží jako automatická čidla centrálnímu počítači. Tyto dary evoluce monitorují dění kolem a motivují (spíše na chemických základech) celý organismus k akci. Sluch například rozpoznává zvuky, mezi nimiž ty neznámé vyvolávají strach -> strach vyplaví endorfiny a zvýší dočasně fyzické schopnosti buďto k útěku nebo boji. Bolest dává zase jiné signály k aktivaci dalších schopností organismu… a td. A takto vyvinuté bytostné já mají všechna zvířata až k člověku. Střed bytosti si sebe ale není vědom, dokud si nevytvoří svého imaginárního hrdinu (jako my v počítačové hře) a neidentifikuje se s ním. A to se děje právě procesem zpětné vazby mezi informací a myslí, která je schopna tuto informaci reflektovat. To koncentruje její pozornost zpět do jednoho bodu – na sebe. Tak vzniká já.

Nový střed člověka – vědomí já – imaginární osobnost = Ego

V minulém příspěvku jsem se zamýšlel nad tím, jaký je rozdíl mezi zvukem a slovem. Že slovo není jen signál, kterým bychom se podle emočního zabarvení „dorozumívali“ jako třeba psi a skoro všechna větší zvířata. Slovo je mnohem víc. Jedna kniha přímo začíná zajímavě, když říká, že “Na počátku bylo Slovo.” Když odhlédnu od toho klasického a myšleného významu zmíněného Slova (kterým křesťané myslí Krista, “skrze něhož povstalo vše, z toho, co povstalo.”), pak se mi zdá, že tady autor opravdu trefil na hlavičku pořádný hřebík, protože takhle já vnímám počátek: jako tu nicotu latentně obsahující všechny možnosti, které jen čekají na moment, až někdo vyřkne to první slovo. A ten někdo měl v podstatě tu Kristovu roli pro nás všechny budoucí. „Všechny pra-světy před člověkem existovaly jen fyzicky. Byly nesmírným, bezejmenným děním, ale nebylo žádné určité bytí, neboť ještě neexistovala ona minimální koncentrace zároveň existujícího psychična, která vyřkla slovo, jež vyvážilo celé stvoření: toto je svět a toto jsem já.“ C. G. Jung. 

Zkoušel jsem si tolikrát cvičně představit situaci na samém počátku tohoto vývoje – těsně před okamžikem, kdy bylo zformováno to první slovo, či něco jemu principiálně podobné… nějakých cca 200 tisíc let časem zpět. Jsme v pokušení představovat si to jako určitý bod v čase, kdy vznikla první jednička mezi všemi nulami. Tak si to ale představovat úplně nejde. Nelze například říct, že tohle novorozeně je člověk, ale jeho matka ještě ne. Nebo že tady je ještě puberťák, ale po půlnoci už je to dospělý chlap. To bychom si udělali ten předěl velmi výrazný a konkrétní. Ale tak jasné to není. Vše, celá evoluce, je velice pozvolná, jde pomaličku, krůček po krůčku, kdy “milimetr” jsou tisíce let…  Jako na obrázku, kde nalevo je červená, která postupně doprava přechází v modrou. Odstín červené se mění a nelze jednoznačně říci „tady je to ještě červená, ale tady už modrá“. A teď si navíc představte na každém tom milimetru těch tisíce let. 

Tedy se pokusme aspoň rámcově představit spíše proces než období, kdy člověk (či některý z jeho prapředků) vytvořil něco, v čem se otiskla informace, která se zrodila v jeho mozku jako nápad… např. nějaký otesaný a naostřený kámen, kterým se dalo lépe řezat… Poprvé stál pra-člověk tváří v tvář něčemu, co vytvořil on sám, ne příroda, nebo to možná ještě nevytvořil, ale dal tomu aspoň tvar. Tím jak si to člověk prohlíží je konfrontován se svým výtvorem, který není jen jedním ze všech přirozených tvarů. Je to tvar formovaný informací, která se zformovala (byť na počátku možná spíše náhodně) v mysli primáta. To je to Slovo, které bylo na počátku. Tím, že to je schopen reflektovat, je touto informací zpětně dotčen, formován – tím více si uvědomuje sebe. (Se vznikem pojmů, slov, jazyka je to stejné, akorát svou myslí tvaruje nikoli vnější svět, ale zvuk, který sám vydává. Tak jako do kamene vložil informaci a vytvořil z něj pazourek, tak do zvuku vložil informaci a vytvořil z něj slovo). Když v tomto smyslu budeme nahlížet na to Slovo, které bylo na počátku, zahlédneme v něm tu první pra-informaci, která jako první záblesk či jikra zasvitla v temnotě nevědomí, je latentně přítomna v každém pojmu – je pramatkou všech budoucích slov, všech lidí, je to první cihla katedrály ducha, světa imaginace, říše fantazie. To předpokládá abstraktní myšlení – schopnost abstrahovat ze symbolů, z pojmů… Tohle bylo ale první škrtnutí  křemenem, první jiskry, první záblesky schopnosti abstrahovat. Ta se pak rozhořela a postupně v našich myslích utvářela vnitřní abstraktní svět (jemuž tady odvozeně říkám “matrix”) – který je našemu imaginárnímu abstraktnímu já ale tak pravdivý, jak reálně my sami sebe vnímáme. 

Mysl je zde proto, aby myslela. A tak je naprosto ve svém živlu, když si může utvářet svůj imaginární svět. Stejně jako to rádi děláme v počítačových RPG hrách, které reprezentují svět v naší hlavě. To je ten, kde jsme většinu času dne. V podstatě před našim zrakem (vnitřním) spíše překrývá ten svět bytí o sobě, ten reálný, v němž naše tělo žije, pohybuje se a je – slovy sv. Pavla. Ale on tím myslel právě ten svět druhý, imaginární – “Boha a jeho království”. Proto jsem tak před chvílí označil náš vnitřní imaginární svět. Ten ale existuje jen v naší mysli, ona je jeho architektem, inženýrem, filosofem a psychologem… Proto funguje i psychologie. 🙂

Tedy ještě jednou: vědomí vzniklo zpětnou vazbou mezi myslí a uvědoměním si toho, co právě udělala. Že to, co vidí před sebou, není jen kousek světa jako každý jiný. Ne, je tam něco navíc. Do toho kamene se otiskl záblesk myšlenky, vnitřního nápadu, který se externalizoval ve vnějším světě a vytvořil tak výtvor. Prostě přidaná informace vnější svět zformovala: už to není jen kámen, je to pazourek. A když půjdeme v čase dál, dnes už to není jen kámen, ale je to beton, který mysl architekta tvaruje a staví z něj budovu, která má design, tedy nese v sobě otisk mysli člověka – informaci, která zpětně formuje jakoukoliv jinou mysl, která na něm okem spočine. Nejprve to byly nástroje, ale nejspíše současně s tím, jak se schopnost abstrakce zvětšovala, tento proces probíhal i se zvuky, tedy s pojmy, slovy, symboly. Vývoj vědomí a řeči jdou ruku v ruce, jedno vzájemně působí a formuje druhé.

Je to zase uplatnění toho základního evolučního principu zpětné vazby (feedback loop) – člověk něco stvoří, změní tím své prostředí, a to svou změnou působí zpětně na něj a na další lidi. Např. líbí se mi krásné věci -> tím víc čtu, studuji a sleduji věci o estetice a designu -> tím se tříbí můj vkus a vnímání krásna -> přetvářím podle toho svůj byt, vytvářím si estetický domov a své okolí, dělám kvalitní design -> to zpětně kultivuje a dál formuje vnímání krásna u mě i ostatních -> pozvedá se obecné vnímání krásna. A stejně tak je tomu s hudbou, architekturou, uměním obecně. Ale stejně tak by měla fungovat i kultivace politického prostředí, našeho rozhledu… a snad vůbec všeho. (Já idealista 🙂