Dnes asi budu skoupý na slovo.
A tak napíšu něco, k čemu došlo… a co bylo tak nečekané a tak prchavé, že se zdá až opovážlivé, abych o tom snad popsal celou A4. Ale tak když to bude kratší, věřím, že mi to odpustíte.
V neděli večer jsem jel pro P. na letiště.
Bylo po 21 hodině a už bylo skoro tma, jen nad západem ještě prokukovaly světlé horizontální šmouhaté průhledy, tam, kde zhruba před půl hodinou zapadlo slunce.
Bylo chladno, svetr byl velmi příjemný už proto, že docela foukalo. To vše vytvářelo zcela zvláštní atmosféru… a s nečekaným předstihem ve mně letos poprvé vyvolalo to známé první zavanutí podzimu… Při pomyšlení na to kolikátého teprve je, jsem se otřepal jakýmsi… snad vnitřním chladem.
Na letiště vyjíždívám zpravidla vždycky trošku dřív, abych se ještě zastavil na takovém parkovišti nedaleko letiště, odkud rád pozoruji přistávající letadla, jež jsou těsně před přistáním sotva 100 metrů od nás… A když už přistane i „to správné“ letadlo, po čase se vydávám na letiště, abych (tentokrát na P.) počkal tam.
Při vjezdu na parkoviště každý dostane lístek s časem příjezdu a číslem poznávací značky – každé může zdarma v jednom dni parkovat 2 x 15 minut. Našel jsem si první volné místo hned z kraje a chystal jsem se čekat.
Jen se otočím, abych se podíval, jak daleko to je od výstupního terminálu, když vidím, že právě projelo další malé auto, červené… Podíval jsem se dovnitř. Řídila ho asi 35-letá žena a za ní jsem viděl mezi sedadly naklánět se k ní asi 7-leté děvče. Bylo to všechno sotva okamžik… ale přesto to stačilo, aby ten pohled ve mně vyvolal zvláštní pocit… Okamžitě jsem věděl, odkud jej znám… ačkoliv do toho momentu by mě ani nenapadlo, že jsem kdy takový pocit zažil. Ale byl tak mocný, jasný, krásný a všeobjímající, že se to nedalo popřít.
Věděl jsem, že to je pocit, jaký jsem měl ve chvílích, kdy jsem si jako dítě představoval štěstí, a pocit, který se pojil s představou cca 12-letého chlapce o ideálu rodiny a vlastní ženy.
Je to pro vás nejspíš prkotina. Pro mě to přesto byl velký zážitek. Vůbec ne proto, abych byl smutný, že to tak není, nebo že to tak nejde a jsou to jen dětinské představy… to je jistě pravda. Ale síla těch znovu se vynořivších pocitů z vlastní prehistorie… ta neuvěřitelná spojitost proč zrovna teď, proč zrovna tady, tahle žena, všechny ty okolnosti… V tu chvíli mi to přišlo jako malý zázrak, který jako světlo ozáří všechny další souvislosti života. Všechny představy o všem jako by i v tomhle světle dostávaly smysl.
Byl to můj malý zázrak všedního života.