Konec křesťanské představy

V jednom z minulých příspěvku jsem se rozepsal o zlomu v mém životě, když jsem v 16 letech konvertoval ke křesťanství. Toto katolické období trvalo zhruba 7 let, což se může jevit jako krátké, ale bylo tak intenzivní, že mi to zpětně přijde jako polovina života. 

Dnes se pokusím popsat procesy, které mě vedly zase opačným směrem – ven z toho zářivého labyrintu smysluplnosti, který jsem si v hlavě tak krásně vybudoval. Tedy ty hlavní myšlenkové procesy, které mě nakonec vyvedly zpět na otevřené prostranství přirozeného světa bez jakéhokoliv jeho či našeho transcendování. To je reminiscence na jisté podobenství, které jsem si kdysi vytvořil a jehož význam a chápání se pro mě v průběhu času měnilo. A když už jsem se o něm zmínil, tak se ho budu muset aspoň pokusit předat. Je to podobenství o křesťanství a přirozeném světě, složené z mnoha symbolů. 

Dnešní křesťanství je jako dlouho budovaná a proto dobře osvětlená dálnice. Tím myslím, že je to prostě už dost pokročilá forma onoho původního momentu, kdy “ve tmě zazářilo světlo”.

Ano, křesťanství, stejně jako kterákoliv jiná duchovní nauka, chápe sama sebe jako světlo, světlonoše, přeneseně jako prvek vnášející řád do chaosu, který napravuje něco poškozeného a zkaženého. A díky tomuto světlu – jeho aplikací v nejrůznějších směrnicích, jako jsou přikázání, desatera a pod. – dnes jdeme po pevné, jasné a bezpečné cestě, která nás vede celým životem, a ještě dál – až za horizont smrti. Všude kolem této dálnice je neznámá, neprošlapaná, nepředvídatelná a nebezpečná divočina tam venku, kde číhají nejrůznější nebezpečenství a neznámá animální stvoření a nejroztodivnější druhy duchovních bytostí. (Nebudu teď věci komplikovat psychologickými rozbory toho nepoznaného či nepřiznaného v nás). To světlo je dnes ale tak jasné a silné (= jistota našeho přesvědčení opírající se o velmi ostré vědomí), že až oslepuje: vidíte sice skvěle na nejbližší cestu před sebou, víte kam ta cesta vede… ale hvězdy, ty pradávné orientační body přirozeného života, už nevidíte. Když ale z té osvětlené dálnice sejdete, tak se nejdřív zdá, že jdete do naprosté tmy. Můžete mít i strach a nutkání vrátit se do bezpečí osvětlené cesty… Za chviličku se ale začnete rozkoukávat… a pak už zase uvidíte svět takový, jaký je: přirozený.

Teď se zase vraťme k počátkům mé dekonverze: co se stalo, že se ta krásná říše fantazie začala rozpadat a sypat? A do čeho to vyústilo? Snad do nějaké syntézy? Protože pokud je první období teze (ateista), její protipól pak antitéze (křesťan), měla by nastat nějaká syntéza. Ale je možná syntéza mezi nevírou a vírou? (Ano, takhle to je správně i chronologicky, první je tma a pak teprve světlo, první je nicota a pak říše fantazie, první je ne-víra a pak víra…). Hm, nad tím jsem se teď musel chvilku zamyslel. V první okamžiku jsem chtěl říci ne, žádná syntéza těchto alternativ není možná. Je snad možné udělat syntézu tmy a světla? Nuly a Jedničky?? Nakonec jsem ale dospěl k názoru, že vlastně ano, v jistém smyslu možná je. Ale buďme trpěliví, dopracujeme se k tomu později. 

Z kláštera nebo od kněžství odešla spousta lidí, včetně pár mých kamarádů a spolužáků. Důvody k takovému rozhodnutí měli samozřejmě různé. 

Nejčastěji proto, že se v nich ozvala příroda, biologicko sociální potřeby, chtěli žít plnost normálního života, včetně jeho přirozené stránky, tedy partnerství a sexuality. Jiní odešli po nějaké osobní vztahové kolizi s představenými (rozčarování ze vztahu). Ti všichni si uchovali víru, změnili jen formu jejího naplňování. Už ne tak radikální, jako je kněžství či mnišství… Jen málokteří ale odešli proto, že se jim postupně rozpadly stavební prvky jejich víry. Tato verze opuštění myšlenky na kněžství a zasvěcený život potkala naopak mě.

Prvně je potřeba si uvědomit, že nikdo neodpadne od víry jen tak, že si řekne „já už tomu věřit nebudu“ a hotovo. Ztratit víru určitě nikdo vědomě nechce, právě naopak, snaží se o její konzistenci sám v sobě pečovat co nejvíce, skoro bych řekl do posledního dechu. Věřící člověk se na všechno zpravidla dívá výhradně perspektivou víry a jejích obsahů: co nezapadá filtruje, případně přizpůsobuje tak, aby to zapadalo. Jakoukoliv pochybnost zprvu úspěšně vytěsňuje. To není nic špatného, je to přirozená funkce mysli, resp. vědomí. A v podstatě to nevědomky podobně dělá každý stoupenec jakéhokoliv světonázoru, duchovního směru, filosofického či politického hnutí. Jen si uvědomte ty sociální bubliny, v kterých fungujeme na sociálních sítích.

Jakmile si ale člověk jednou dovolí zapochybovat (přes všechnu psychickou bolest, kterou to působí), země, na níž stál, se dá do pohybu, stanou se z ní většinou už navždy tekuté písky a v podstatě není cesty zpět. Krásný svět včerejška je definitivně pryč. Je to jako když chcete holýma rukama opravovat hráz postavenou přirozenému toku: nejdříve drobné prasklinky ucpáváte vším, co máte po ruce. Sháníte všechna možná lepidla a maltu a vymýšlíte nejrůznější triky… ale nakonec se těch prasklin objevuje stále víc, objevují se na nejrůznějších místech a jsou větší… nakonec stojíte před jasným uvědoměním, že tohle už nelze spravit, to nelze udržet… a tak to prostě pustíte, ať se to provalí.

Ty první prasklinky na pevné hrázi mé víry se objevily v době vojny. Tehdy jsem coby Abbé, a tudíž “protistátní živel”, nedostal s ostatními kolegy letní dovolenkový opušťák (okolo 21 srpna 88) a tak jsem musel být zavřený v kasárnách. Měl jsem spoustu času na čtení, což byla moje nová velká záliba. Už to totiž nebyla jen Bible a s ní související literatura. Hltal jsem klasiky, o kterých jsme se sice učili ve škole a byla to četba povinná, která tudíž skoro nikoho k četbě příliš nelákala. Hned při příchodu na vojnu dostal každý nový voják základní služby kromě žihadla do zadku s očkováním proti všemu možnému, i knihu. Nějakou shodou okolností na mě vyšel zrovna Zločin a trest od Dostojevského. Jakmile skončil přijímač a byl jsem převelen na posádkovou hudbu, hned jsem se pustil do čtení (spíše coby úniku od ne tak příjemné reality) a byl jsem tím okamžitě a naprosto uchvácen. Tak to začalo… a pokračovalo doplňováním čtenářských restů jak z klasiky, tak i z nových knih, mimo jiné i pár právě vydaných od C. G. Junga. V nich se to jen třpytilo souvislostmi psychiky s duchovnem, přišlo mi to strašně moderní, hluboké a navíc skvěle přeložené… a Jung se mi stal přímo prsem, který mě vydatně kojil. 

A tehdy nastal ten úplně první, ale zásadní, posun pevné půdy pod mýma nohama.

Touto četbou jsem totiž nevyhnutelně dospěl k mnoha nepříjemným otázkám, které se týkají psýchy, tedy duše. Hlavně ohledně trvalého poškození lidské přirozenosti. Toto poškození je totiž podle Bible a dogmatiky dědičným důsledkem hříchu prvních lidí Adama a Evy (tím, že pojedli zakázané ovoce ze stromu poznání… Ale ať už to bylo cokoliv a jakkoliv, nebudeme se v tom šťourat, to je totiž další zapeklitá otázka). Dědičnost poškození lidské přirozenosti se tak projevuje náklonností člověka ke hříchu, tedy že nám je páchání zla bližší než konání dobra. Taková je úplně ta nejzákladnější křesťanská nauka, odtud všechno vychází a s tím i všechno padá. Vzpomínám si, jak jsem se toto poškození a náklonnost k páchání zla snažil rozpoznat v lidech kolem mě. Musím říct, že nic takového se jednoznačně vypozorovat nedalo, a že většina mých kamarádů byli  naprostí ateisté. Jediné, co by se jim snad dalo vyčíst byla… posedlost sexem? Myslel jsem si: „No jo, to je ono, to je to špatný, tak se to projevuje“. Ale: copak jsem tím sám netrpěl? Nutkavými myšlenkami na sex? Ale je to snad něco nepřirozeného a nenormálního, když lidé v období náctin, kdy jsou živoucí zkumavkou plnou nových vířících hormonů, které se prostě potřebují aktivovat, nemyslí hlavně na sex? V tom se neodlišovali ani ti pokřtění. 

Jestliže si tedy připustíte, že duše lidská není do morku kosti zkažená, ale je prostě jen „přirozená„, jak to z celé té hlubinné psychologie vyplývá, okamžitě se na obzoru objeví zástup dalších palčivých otázek. Např.: Není-li duše lidská zkažená, proč by tedy vůbec musel přijít a zemřít Kristus? Ten přece svou obětí na kříži tuto dědičnou vinu smyl, aby nás s Bohem znovu smířil. Není-li ale viny, není potřeba smíření…

Kdo je tedy vlastně Kristus?

A další otazníky se začaly vynořovat hned za tím prvním, a to z těch nejprostších logických absurdit, k nimž nutně dřív nebo později dospěje každá přemýšlivá mysl. Zprvu mě až tak nevadily vnitřní či věcné rozpory v Bibli a katolické nauce. Daleko víc mě trápily absurdity psychologické, které nám leží tak blízko před očima, že je asi právě proto nevidíme, nevnímáme a tudíž se na ně ani neptáme (jak mi přišlo). Například ta úplně nejvíc banální otázka: 

proč se vůbec Bůh neustále celému světu schovává? To přece jednoznačně bude mít za následek, že ho lidé nepoznají.

Vidíme to jasně na těch obrovských zástupech nevěřících i po těch tolika staletích od zjevení (vtělení Krista). A jestliže ho nepoznají, znamená to opravdu jejich věčné zatracení? Jak by mohl Bůh odsoudil do pekla většinu svých dětí? Děsil by je nepředstavitelným a nikdy nekončícím utrpením, je-li dobrý a milosrdný? Jak by Bůh takhle mohl jednat vůči svým dětem, tohle by přece nenapadlo ani zvráceného a šíleného rodiče. 

Podobně na mě působilo hned sousedící téma – otázka vyvolenosti židovského národa. Je tohle od Stvořitele všeho dobré a spravedlivé, aby vyvolit jen jeden ze všech sebou stvořených národů a nechat jej vyvražďovat všechny okolo?

Jelikož jsem si ale od puberty docela málo věřil, hodně se srovnával a ve výsledku dost podceňoval, navíc jsem byl konvertita, tak jsem si říkal, že tomu jen dostatečně nerozumím, že podobnými skličujícími úvahami si prošly určitě tisíce mnohem chytřejších lidí přede mnou, kteří to pochopili a někde zapsali. A když budu usilovně studovat, objasní se mi to. Jen trpělivost a píli. A tak jsem se vrhl o to více do studia. 

Jak ale měsíce studia plynuly, nelepšilo se to ani náhodou, ba naopak. Přišlo mi naprosto absurdní učit se např. v hodinách dogmatiky do neskutečných detailů o něčem, o čem nemáme sebemenší střípek hmatatelného důkazu, o něčem tak nehmotném a abstraktním jako je Nejsvětější trojice, kůry andělské a pod. Tajil se mi dech nad neuvěřitelnou imaginací tvůrců takových představ, do jakých hloubek a zákoutí se to dá vyspekulovat… Ale právě čím větší zákoutí a konkrétnosti, tím víc se mi to jevilo jako čirá spekulace. V určitém momentě mi začalo být jasné, že se učíme v podstatě jen historii vývoje lidských představ o Bohu. Historii, která však měla ten strašlivý důsledek, že veškeré lidstvo ostřím svého anathema sit (budiž proklet) řezala na spasené vs. zavržené. Sám na sobě jsem zakusil, jaké až trapně bolestné psychologické důsledky tohle může mít. A to nežijeme ve středověku, kdy šlo o život doslova.

Při našem teologickém studiu jsme se stávali svědky vývoje mýtů*, které ale byly akceptovány doslovně

a dále (jako nějaká alternativní nebo virtuální realita) rozvíjeny. Uvědomil jsem si to primárně na tom, jak moc a kam se v průběhu dějin posouvala představa toho nejdůležitějšího – obrazu Boha. Od autoritářského demiurga, který buďto sám, nebo prostřednictvím svého vyvoleného národa, nemilosrdně vraždí okolní národy, přes žárlivě přísného jediného feudálního panovníka, později shovívavějšího a spravedlivého soudce, až po milosrdného a milujícího Otce (dnes někdy i matku 🙂 ) všech národů, který nerozlišuje podle barvy pleti, sociálního postavení či příslušnosti k náboženství (krajní ekumenismus). Ta prvotní představa by při dnešním sociálním cítění a vnímání společnosti vůbec neobstála, v takového Boha by dnes většina lidí odmítla věřit. Ale tehdejšímu člověku naprosto odpovídala. Zákoníky Starého zákona jsou podobné islámské šaríje, která je také reliktem podobné minulosti. Kamenovat někoho např. za to, že se spolu milovali v době menstruace a podobné ukrutnosti, by dnes prostě nebylo možné. Dovedete si představit, že by dnes lidé věřili v Boha Leviticu a Deuteronomia? Ale kdysi ano, odpovídalo to jejich úrovni poznání a sociálnímu uspořádání.

(*Malý exkurz: co je mýtus – v řečtině původně znamenal řeč a vyprávění, zejména o dávné minulosti. Je to tradovaný příběh (řetězec příběhů či vyprávění), které nesdělují informace, nýbrž vyvolávají prostřednictvím obrazů dojem hlubšího porozumění celku světa nebo nějaké jeho podstatné části v jejich významu pro lidský život… V soudobé hovorové češtině se slovo „mýtus“ pod vlivem angličtiny používá též pro všeobecně rozšířenou nepravdu, vymyšlené tvrzení bez dostatečných důkazů.Alan Watts používal slovo mýtus v definici „obraz, prostřednictvím kterého se snažíme dát světu význam“ viz. Wikipedia)

A podobně jako se vyvíjela představa Boha, vyvíjela se i představa duše člověka, a toho, co se s duší děje po smrti.

Když si vezmeme Izraelity, tak v nejstarších částech Starého Zákona se o duši vůbec nehovoří. Smrtí prostě pro člověka všechno končilo. Tam šlo o to, aby člověk žil co nejdéle a když mu Hospodin požehnal, tak žil klidně i tisíc let. A nesmrtelnost si nesl jen skrze své potomstvo, na které byl proto kladen patřičný důraz. Ještě v dobách mesiášských – kdy židé čekali mesiáše – měli představu, že až přijde, znovunastolí (jednou pro vždy) Davidovo království a lidé v něm zase budou žít svými dlouhověkými životy. Tato představa se stále omezovala jen na tělo.

Jak se ale vědomí člověka vyvíjelo, stávalo se postupně konkrétnějším, mělo jasnější obrysy a hranice, tak se i představy o všem možném měnily a konkretizovaly. Čím více si tedy člověk uvědomoval to svoje já, snažil se pochopit, co to je. U židů díky tomu vznikla názorová mnohost, jež měla za následek vznik několika různých židovských sekt, kde právě představa duše byla jedním ze zásadních rozlišovacích prvků. Nejdříve byla duše chápána jen jako stín těla. Pak jako jeho oživující princip (boží jiskra nebo dech života), který po smrti odejde někam do záhrobí – do říše zemřelých, šeolu, který je přejatou obdobou říše mrtvých u Egypťanů či jiných semitů. V křesťanství pak už je představa individuální nesmrtelné lidské duše mnohem konkrétnější, tak jak ji zformuloval sv. Pavel (a ještě více jiní filosofové) ve své teologii postavené zase na představách helénismu, a od které my dnes odvozujeme naši současnou představu jedinečnosti každého lidského života s jeho právy.

(**Abychom si to dovedli představit, je to jako se jako se světlem baterky: když je zaměřeno hodně „doširoka“, vidíte, že osvětlená plocha je slabá a hranice toho světlého kruhu nejsou nikterak ostré. Jakmile ale hlavou baterky začnete otáčet a zaostřovat, světlo se koncentruje na menší plochu, která je ale jasněji ozářena a kruh má stále konkrétnější a ostřejší ohraničení. Tak nějak to bylo s vývojem jasnosti a ostrost vědomí v člověku).

Ale zpět k mým trampotám s katolickou naukou. Stejně tak mi nepomohlo studium apologetiky (= nauka o obraně víry, její obhajoba), a to už od samého počátku, kdy se probíraly „podpůrné“ argumenty z dob počátků křesťanství. Byly to argumenty z křesťanských (a také nekřesťanských) pramenů. Když tyto argumenty – které jsou samozřejmě jen a pouze ve prospěch vašeho přesvědčení – slyšíte poprvé, akceptujete to jako samozřejmost. Když ale dalším studiem postupně začnete zkoumat historii těchto pramenů, začíná se tím jistota samozřejmosti rozplývat a obracet do nepříjemného pocitu obrany podvrženého dítěte.

Prožil jsem si i spousty velmi praktických podnětů vedoucích ke kritické reflexi ohledně obsahu věřených pravd. Jako příklad můžu uvést vzpomínku na nezbedné otázky pubertálních školáků, které jsem musel provázet po kostele, typu: „A jak to bylo s tím panenstvím Panny Marie? A vy tomu fakt věříte?“ Uváděly mě do rozpaků, což samo o sobě mě deptalo a trápilo, že jim to nedokážu vysvětlit… ale připadalo mi těžké a nedostatečné odkazovat je jen na to, že tomu prostě musí věřit.

Odpadnutí nenastane hned. Je to postupný, dlouhodobý, vnitřní proces. Ten ale jednou dospěje ke konci.

K nechtěnému, neočekávanému, a možná až iracionálního momentu, v němž se to všechno najednou spojí. To si třeba jen tak stojíte na zastávce a zatímco čekáte na autobus, díváte se na tu divočinu mikrosvěta v přilehlém zelení. Přemýšlíte si, jak to asi ten brouček vnímá, že se ho právě chystá sežrat o trošku větší brouček a bleskne vám hlavou, že tady v tuto chvíli jde o poslední vteřiny života tohohle broučka. O kousek dál je v podobné situaci ale spousta podobných, a na celém světě… a najednou vás to zasáhne s takovou vahou, kolik miliard smrtí a utrpení právě teď! A nejsou to jen drobné smrti bez uvědomění, je spousty dalších větších zvířat, kteří to prožívají stejně bolestně jako jakákoliv bytost s vyvinutou nervovou soustavou. Najednou to jakési spíše emocionálně iracionální uvědomění na vás padne jako břemeno té temné strany existence celého univerza. A je vám bytostně jasné, že tohle nebude ten nejlepší ze všech možných světů. Najednou vám do toho nesedí “laskavý Bůh”, který by všechno co udělal, bylo dobré. Ten v tom najednou vůbec nedává smysl. Jsme prostě jen naprosto náhodně a naslepo vrženi do světa, kde život jedněch je přímo závislý na smrti druhých. A hloubka a tíha toho pocitu vás takřka porazí, toho pocitu, který Nietzsche vyjádří zvoláním: Bůh je mrtev.