Nejdřív si tohle slovo asi znovu přečtete, jestli vidíte správně, pak si nejspíš řeknete něco o překlepu či tiskové chybě… ale nakonec si uvědomíte, no, je to v názvu, chyba to asi nebude. Takže memkind? Co to sakra je??

Je úplně v pořádku, jestli jste takové slovo ještě neslyšeli, nic to neubírá na vašem rozhledu či sečtělosti. Angličtinářům to bude znít dost povědomě… a bude hodně přihořívat. Ale nakonec přeci jen nic. To proto, že je to nové slovo. Takový můj novotvar vzniklý malou přesmyčkou, čímž pak ale dobře vystihuje určitou myšlenku, co mě kdysi hodně bavila. Vychází z teorie memů, kterou sice dnes beru s nadhledem, ale kdysi jsem ji doslova žral. Přesto mi pořád přijde principiálně skvělá. Dokonce jsem s ní tak srostlý, že ji – v podobě tohoto slova – používám na různé své projekty, k nimž teď přibyl i blog. Naznačuje to úhel pohledu, z něhož se na věci dívám. A tak nebude od věci, když si ten pojem trošku vyjasníme, zvlášť když jej zná (zatím) jen část lidstva o minimální množině. Ale to se právě teď mění!!! 🙂

Celá filozofie pojmu memkind je poměrně prostá. Kdo je alespoň průměrně zvídavý a sečtělý, tomu úplně postačí tato nápověda:

mem – viz. teorie memů

memkind = od mankind – lidstvo

A jak kdosi zhruba řekl: „Kdo má hlavu k myšlení…“ nebo tak nějak, že 🙂

………

PS

Dobře, nebudu hned na úvod sketa, zastavte googlení, pokud se k tomu chystáte, já to rovnou trošku rozvedu. Nebudu ale zabíhat do vědeckých hlubin a podrobností, napíšu jen tolik, aby to dostatečně ilustrovalo to, co jsem tím slovem zamýšlel.

Takže: podle teorie memů, jejímž otcem je Richard Dawkins, je mem obdobou genu. Gen známe z biologie (a my Češi bychom měli znát obzvlášť, protože jeho otcem je pro změnu Brňák Gregor Mendel!). V biologii je gen určitá jednotka genetické informace v každé buňce těla, která pak ve spolupráci s ostatními buňkami vytváří podobu a tvar tělesných orgánů, celého těla a jeho fyzických a psychických dispozic.

Naproti tomu mem je jakákoliv jiná informace, ukrytá nikoliv ve fyzických orgánech (resp. v  jejich buňkách), ale v informaci 

– v melodii či slovech, které produkuje nějaká mysl, buďto zvířete, ale hlavně člověčí. Mem je přímo virový informační vzorec, který se mysli z nějakého důvodu “zalíbí” a ta jej proto sama napodobuje, opakuje, replikuje… a tak se ta informace šíří od jedné mysli k druhé. Jako biologický virus podstrčí plány na další výrobu sebe sama buňce, stejně to dělá mem s myslí, kdy ji podstrčí informační vzorec a ta jej pak sama dál a ochotně vyrábí a šíří. Například “písnička”, kterou si nějaký pták zpívá a má díky tomu obrovský úspěch u samiček. Proto se mysl ostatních samečků tutéž chytlavou písničku taky “naučí”… tedy byli infikováni, nakaženi virem písně, který pak sami spoluvytváří, proto že píseň předávají dál tím, že ji zpívají.

Jak vznikal život a jak probíhala evoluce na naší planetě asi všichni obecně známe. Označme si tuto evoluci jako tu první – biologickou, protože za ni můžou hlavně geny. Ale tím to neskončilo, ba co víc, možná to všechno byla jenom předehra. Protože poté, co biologická evoluce dospěla až do bodu, kdy si vyrobila schopné “vehikulum” nebo médium, tedy tělo a hlavně mozek, začala druhá evoluce – kulturní, jejímž hnacím motorem jsou právě memy. Geny a memy si nekonkurují, ani mezi sebou nesoutěží, možná právě naopak: symbioticky se doplňují a nevědomky spolupracují, protože jeden je druhému prospěšný. Oba mají za cíl se co nejvíce rozmnožit a rozšířit (“a naplnit Zemi”) a dnes vidíme, kam to oba společně v tak krátké době dotáhli: reálně hrozí, že přemnožení jistých biologických entit svého hostitele (Zemi) zahubí.

Někde jsem četl takovou hlášku, že „Já je jezdcem na voze těla“. 

Ta představa dobře ilustruje obě popisované strany (genetickou a memetickou) a odpovídá také staré vžité křesťanské představě, že já je nějaká reálná bytost, homunkulus, duše, která je hybatelem uvnitř těla… Opět tu vidíme, jak umně si memy vytváří příběhy a větší memplexy (názorové komplexy), aby se mohly ještě lépe šířit. A jak dobře kombinují metodu cukru a biče: něco slibují (třeba nebeskou blaženost po smrti, když budeš věřit a šířit toto poselství dál) a něčím hrozí (věčným zatracením, pokud budeš pochybovat nebo hřešit).

Tak jako se biologické viry šíří od jednoho živého organismu k druhému (od těla k tělu např. kapénkovou nákazou), memy se šíří od mysli k mysli, a to nejen vertikálně – coby tradice předávaná v čase z generace na generaci (“protože už můj děd byl socialista, byl jím i můj otec, a proto jsem socan i já!”) – ale i horizontálně – na kohokoli, kdo je právě v dosahu: na spolužáky, rodinné příslušníky, kolegy, členy komunity, které se snažíme přesvědčovat o svých politických, náboženských či jakýcholiv názorech. Člověk takovou memetickou informaci předává zpravidla prostřednictvím slova, ať už řečeného či psaného – v knihách, novinách, filmech… no a dnes samozřejmě nejlépe přes internet. S ním teprve vypukl zlatý věk memů 🙂

V tomto smyslu tedy chápu celé lidstvo (mankind) spíše jako memstvo (memkind), protože na rozdíl od veškerého ostatního živočišstva člověk žije hlavně tím, že myslí a co myslí. 

To nás odděluje od “zbytku” tvorstva, to v nás způsobilo pocit, že jsme ostatnímu biologickému tvorstvu nadřazeni. A když to řekneme mytologicky, pak toto nás vyhnalo z ráje veškerenstva, toho společného rajského domova, původního prasvěta, kde všichni žili pospolu v harmonii. Memy totiž neutváří jen naše hodnoty a světonázory, ale přímo a doslova imaginární světy. Jako si ptáci předávají písničky na lovení samiček, lidská mysl dělá totéž, ale díky slovům nesrovnatelně propracovaněji a s daleko větším dosahem. Vytváří a předává totiž nejen melodie, ale hlavně obrazy, které v nás vyvolává řeč a jazyk. Proto si vymýšlíme příběhy, píšeme knihy, točíme filmy – to jsou ty imaginární světy, v nichž se zase zpětně odráží naše názorové a hodnotové systémy. A to jak myslíme – na základě těch hodnot a světonázorů – to pak ovlivňuje a předurčuje naše emoce. A nakonec myšlení a emoce, jež se vzájemně posilují, ovlivňují naše jednání. Jen si představte ten dalekosáhlý vzájemně se posilující dopad! Navíc lidstvo už díky technickému pokroku nemusí tolik myslet na boj o holé přežití (jak vyzrát nad živly, případně nad bohy, kteří ty živly ovládají) a žije si stále více hlavně svým kulturním potenciálem uzavřeno do svého stále více odděleného virtuálního světa imaginace. Je to trend, který se nedá zvrátit, je to prostě vývoj vědomí. A jak si ještě ukážeme, s tímto memetickým vývojem (tedy kulturou) se úzce pojí i samotný vznik vědomí.

Nakonec ještě zásadní otázka, která se týká reálné existence memů, čímž se už dostáváme k hlavnímu tématu:

– Opravdu memy jsou? Jsou skutečné??

– Jsou asi tak skutečné, jako příběhy v knihách, tedy jako i naše já, naše vědomí. Je to princip fungování v biologickém světě, kterému se dostává nádechu reálného bytí, přestože… neexistuje.