Teorie chaosu byla další z těch několika, které jsem si zvlášť oblíbil a aplikoval její principy i na oblast mentálního světa – při změnách osobních názorů, názorových paradigmat, tedy komplexních názorů na celkové fungování univerza. To jsou ty složené informační vzorce – memplexy, jak jsme o nich mluvili v “pojednání” o memetice, o evoluci biologické a kulturní. Na samém počátku se ale týkala matematiky a fyziky (konkrétně předpovědí počasí, odkud pochází i ten její známý mýtický teorém o motýlích křídlech, jež svým mávnutím vyvolají bouři na opačné straně Zeměkoule – díky všem těm možným nepředvídatelným zesilujícím vlivům po cestě).

Princip teorie chaosu mi přišel důležitý, protože

každý si od narození utváříme mapy obklopujícího světa. A tato teorie nám dává obraz, jak to děláme. Protože to děláme stále a bez přestání: dokud myslíme, potud se naše mapy přepisují, překreslují a novelizují.

Jistě chápete, že to nemá nic společného s kartografií či s mapami od googlu, ale s principy fungování: co to je, jak to je, proč to je… tedy jsou to informační, názorové mapy. Všechna ta PROČ, kterými jsme v dětství bombardovali rodiče, se díky jejich odpovědím proměnila v první představu o tom, jak svět a všechno v něm funguje. Tím byly položeny základní stavební kameny našeho vnitřního světa a současně vztyčeny první orientační body v životě vůbec. Zpravidla si to moc neuvědomujeme a možná si to tolik nepřipouštíme, ale spolu se zcela základním mateřským imprintingem (počáteční vztah a chování matky k dítěti utváří jeho bazální postoj: buď důvěry ve svět, nebo naopak nedůvěry ve svět. Podle tohoto základního postoje se k němu bude i vztahovat… dokud si jej samo svou další vlastní zkušeností nezmění.)  jsou tyto orientační body i základnou naší psychické stability. Protože ta úzce souvisí s tím, jaký, popřípadě jak pevný, máme světonázor. Rozkolísá-li se náš dosavadní světonázor, rozkolísá se do značné míry celá naše psychika, a není to nic příjemného. Pokud to člověk zažívá poprvé a není na to připraven, může to opravdu až fyzicky bolet takovou tou zvláštní bolestí, jako když vás bolí srdce po rozpadu vztahu.

Budu se teď na teorii chaosu dívat trochu zvrchu, tedy z hodně velkého nadhledu, odkud sice nejsou vidět detaily a podrobnosti, ale zase nám to naopak poskytne širší obraz: vše se trochu slévá, systém se propojí s okolím, zapadne do souvislostí a my máme možnost zahlédnout celek (který je víc než součet jeho části, jak se říká). Možná tam ty souvislosti chci vidět a možná je tam proto i vkládám – ano, vím o tom, a pls, nemějte mi to tedy za zlé. Nejsem matematik a nechci ji ani matematicky aplikovat. Dělám to proto, abych ilustrovat ten nejobecnější princip teorie chaosu. Tak snad to moc nepomotám a bude to trochu srozumitelné.

Základní pojmy

Takže, teorie chaosu rýsuje první dělící přímku mezi neživým a živým světem, přeneseně izolovanými a otevřenými systémy. Systémy jsou nespočetné prvky, jednotky obsažené v prostředí, a zpravidla se dál skládají z dalších podsystémů (např. tělo živočicha je systémem v prostředí nějakého ekosystému. To se dál skládá z orgánů, orgány zase z buněk, buňky z molekul…).

Co jsou izolované a otevřené systémy? Izolovaný systém je například kámen, který ke svému trvání nepotřebuje žádnou látkovou výměnu s prostředím, jež ho obklopuje (tedy nic z něho neloví a nežere, neaplikuje fotosyntézu ze Slunce…) a nelze jej proto označit za živý. A za sto let bude stále tím stejně starým – mladým kamenem.

Oproti tomu otevřený systém je “živý” a aby živý zůstal (alespoň nějakou dobu), musí si ze svého prostředí brát živiny: rostliny vodu a sluneční svit, zvířata musí vynaložit větší úsilí a dovednosti, ulovit a sežrat nějaké jiné zvíře… nebo ta vegetariánská aspoň rostliny. Ale musí se vždycky vztáhnout k prostředí a něco si z něho vzít, aby se to stalo jimi a oni mohli dál trvat.

Otevřeným systémem ale můžou být i ti původní hráči, na kterých byla teorie chaosu rozpoznána a definována a těmi je samozřejmě hlavně to počasí, ale i byznysový trh, burzovní systém a pod.

Systémy se v průběhu času neustále vyvíjejí, zpravidla od jednoduchosti k větší složitosti, uspořádanosti a komplexitě.

Čím se ale systém stává složitějším, tím víc se v jeho další cestě po šipkách času vyskytuje křižovatek a nejrůznějších momentů, které mohou systém rozkolísat a jeho další směřování ovlivnit, vychýlit případně úplně změnit. Těmto rozcestím – bodům, které jsou zdrojem nestability – se v teorii chaosu říká bifurkační bod – je to bod zlomu, kdy se neví, kam bude systém dál směřovat. Každý systém totiž přirozeně někam směřuje – má určitý cíl, k němuž ho to přitahuje – proto se tomuto bodu v teorii chaosu říká atraktor. Například kyvadlo v klidu směřuje díky gravitaci dolů k zemi. Tam ho to přitahuje, tam je jeho atraktor, když je v klidu, ale i když ho rozhoupeme. Nebudeme-li do něho dál zasahovat, atraktor si ho v průběhu času bude sám přitahovat, až se nakonec v tom bodu úplně zastaví. Je doma, v cíli, je tam, kam směřovalo.

(Malý exkurz: principiálně to souvisí i s filosofickým a terapeutickým směrem, který si říká Gestalt – to je německý výraz pro organický živý tvar, na rozdíl od Form vyjadřující neživý tvar. Vychází z biologických výzkumů s vajíčky ježovek: německý zoolog Hans Driesche je různě půlil a krájel, ale kupodivu i z těch malých částí nakonec vždycky vznikly úplné formy, tedy ježovky. To vedlo k myšlence, že v živém organismu je celek obsažen v každé jeho části /genetická informace v každé buňce těla/ a každá část má tendenci a hlad po celku, „uskutečnit“ se jako úplnost, tedy jak gestaltisté říkají “uzavřít tvar”. To co jsme si teď řekli o ježovkách pak filosoficky vztáhli na každou situaci a událost v životě každé bytosti. Ta má také takový časový oblouk: vznik situace – průběh – vrchol – dokončení – uzavření. Tím je v ideálním případě tvar dokončen, je celý, úplný… a může být opuštěn, aby udělal místo další situaci.)

S atraktory souvisí i zpětnovazebná smyčka a to je prvek, který (v rámci dalšího uvažování) považuji asi za nejdůležitější.

Je to totiž určitý regulátor, který neustále běží v automatickém režimu: neustále jako gyroskop vyrovnává všechna vychýlení systému, balancuje jej tak, aby se držel v optimální pozici. Například při jízdě na kole vyrovnává naše náklony a vychýlení z rovnováhy… takže se brzy tuto automatiku naučíme a provádíme ji tak samozřejmě, že už prostě nespadneme. Podobně je to u vozítka Segway či domácího termostatu, který spustí topení, když začne být moc zima, nebo naopak v horku začne chladit. To jsou příklady zpětnovazebné smyčky vyrovnávací.

Ale jsou i zpětnovazebné smyčky naopak zesilující – a tady jsme u pravého chaosu. V proměnlivých ekosystémech, kdy prostředí a jeho části jsou v neustálé interakci mezi sebou a vzájemně se neustále ovlivňují a mění, se atraktory stejně tak neustále posouvají, „mění pozici, polohu“ nebo se vyvinou atraktory nové… Takže ten původní atraktor se vlivem obrovského množství proměnných z okolí může tak vychýlit, že systém se už není schopen vrátit do původního stavu stability – k původnímu „vstupu“. A tak se vrací vždy o malý kousek jinam… a s každou další zpětnou vazbou se to zhoršuje. Systém se vychyluje, až ke kritickému bifurkačnímu bodu, kdy se spustí lavinový efekt s nevypočitatelnými pochody… na jejichž konci ale může být něco úplně nového: nové uspořádání, řád, systém.

Kdyby šlo vše tak lineárně jako s tím jednoduchým kyvadlem, pořád ve vyjetých kolejích, nic by se nikdy nezměnilo. Ryba by zůstala ve vodě, nikdy by nevylezla na souš a nepoložila základy evoluce nových suchozemských druhů. Ale jakmile ty koleje jednou opustí – právě vlivem vybočení ze zaběhaného systému – je to tu: to jsou ty historické křižovatky, ty hříšné momenty nových osvícení, kroky mimo vyšlapanou cestu, mimo systém… do neznáma, kudy ale kráčí evoluce. To, že zvířata (a kdo ví, možná i samotné fyzikální zákony?) vypadají tak jak je známe, nemusí být jediná možná výslednice. Třeba v nějakém jiném paralelním vesmíru se na křižovatce bifurkačního bodu něco vydalo odlišným směrem, a tudíž i výsledné uspořádání, tvar a podoba budou úplně jiné…. možná takové, že si to ani nedokážeme představit.

Charakteristickou vlastností prostředí je jeho neustálá vlastní autoregulace. Jsou lidé, kteří na svět a vesmír rádi nahlíží jako na organismus – což už z podstaty slova znamená, že je to nějaký větší celek, který se skládá z hierarchie dalších menších celků, které s ním tvoří jednotu. Když si z něho odmyslíme člověka, je obdivuhodné, jak se univerzum samo – jako každý jiný živý organismus – udržuje v rovnováze za podmínek neustálé nerovnováhy. Ale člověk do toho svým vědomým či nevědomým zasahování vnáší velmi podstatné prvky, které tuto rovnováhu významně vychylují. Proto ekologové volali po uplatňování vize Trvale udržitelného rozvoje, která klade narůstajícím potřebám člověka určité zodpovědnostní mantinely. Ale jinak se příroda sama udržuje v rovnovážném stavu a jakékoliv excesy poměrně spolehlivě krotí a nedovolí jim propuknout v lavinový efekt, jenž by se zcela vymkl kontrole. Případné tendence přemnožení jakéhokoliv druhu drží v šachu sítí predátorů, kteří působí jako vyrovnávací prvek.

Tak v prostředí působí neustálá vzájemná kauzalita: prostředí se změnilo. Na tu musí bytosti (např zvířata) reagovat, přizpůsobit se nebo vyhynou.

Evoluce jim třeba časem “vykouzlí” křídla, jiné zabarevní, cokoliv. Touto změnou ale zpětně působí na prostředí. Jsou tu nové podmínky pro změny a vývoj… a toto vzájemné ovlivňování dál funguje dokonale… aspoň do člověka fungovalo.

Ale pokročme od biologie dál k fungování teorie chaosu na mentální rovině. Řekli jsme, že tělo je otevřený systém biologický, bere si z okolního prostředí živiny, vzduch a všechno, co k svému fungování potřebuje, aby nadále bylo. A je-li tělo živé, o co živější je teprve mysl. Mysl je také otevřený systém. Ten ale nečerpá potravu z obklopujícího prostředí biologického (sluneční svit, voda, maso…), ale z prostředí ideového, myšlenkového, informačního – tedy memetického. S tímto prostředím idejí neustále vzájemně interaguje: z prostředí k mysli přichází kvanta nejrůznějších informací, kterými ty svoje dosavadní znalosti obohacuje, novelizuje a celá tak sama sebe bez ustání mění.

A jsme u jádra našeho tématu: tedy jak se tvoří a mění osobní paradigma. I naše myšlení, utváření jakéhokoliv názoru, má podobu chaotického procesu. Je neustále re-formováno vlivem nových in-formací, zkušeností chaosu a podivuhodných atraktorů. Například když jsme v dětství vychováváni, je nám vštípen určitý řád (sociální tradice, na nichž fungovali naši rodiče… např. křesťanství, humanismus, ateismus, národovectví… cokoliv.). To je jakýsi stav, který nám dává výchozí strukturu a orientaci, stav stability „systému“, atraktor, k němuž máme tendenci se vracet jako domů, kdykoli z něj vyjdeme, abychom načerpali nové “živiny”, podněty a informace pro naše myšlení. Cokoliv se stane, co nás napadne… jakákoliv in-formace z prostředí k nám přichází, vyhodnocujeme ji „z tohoto systému” (pod zorným úhlem věčnosti např. 🙂 ), bereme si co nás živí, co stávající uspořádání posílí, co zapadne do systému. Ostatní odvrhneme… a vracíme se k atraktoru, do stability. To se děje v podstatě automaticky, jako u toho gyroskopu či termostatu.

Pak ale může přijít nějaký nečekaný podnět, událost, existenciální zkušenost, myšlenka… něco, co má pro nás tak nečekanou přitažlivost nebo šokující efekt, že nás to doslova “rozhodí” – náš systém dosavadního fungování, bytí a myšlení se rozkolísá a náš původní domácí atraktor se posune někam za obzor, kde ho už tak jasně nevidíme. Možná se nám trochu zrelativizoval, protože příchozí informace nabourala jeho věrohodnost či hodnotu. Jelikož každá část prostředí je také otevřeným systémem, který reaguje na změny prostředí, a každá interakce se okamžitě projeví na fungování celého prostředí… dovedete si možná aspoň trošičku představit tu nekonečnou variabilitu, nekonečnost možných proměnných, které se v čase neustále znovu proměňují.  To, že do hry vstupuje takové množství proměnných, tj. interagujících prvků, potenciálních atraktorů, které směřování systému ovlivňují, takže jeho následující děje a chování se vymklo kontrole a je nepředvídatelné, to je to, co je na tom “chaotické”. Spustí se ten lavinový proces “motýlích křídel”… až se po čase ocitneme na úplně jiném místě, v úplně jiné konstelaci. Zažíváme zkušenost chaosu – dezorientace, nejasnosti směru, neuchopitelnosti cíle…

Ale mysl naštěstí nedokáže dlouho fungovat v tomto stavu beztíže. Aby “já” mohlo stát vzpřímeně a jít si za svým, potřebuje gravitaci, která sama nakonec vygeneruje z předešlých i nových zkušeností nové uspořádání, nový domácí atraktor. Můžou to být nějaké silné, agresivní, slibné memy, které nás nakonec přesvědčí… a my uvěříme.