Do paměti 2

Jak velkou životní změnu jste někdy udělali? Myslím takovou, že si lidé kolem vás – a možná i vy sami – říkali: no to je ale fakt crazy! Jak moc jste v životě riskovali? Nebo dokonce vsadili všechno na jednu kartu?

Aha, teď úplně slyším, jak na mě někteří z vás volají, že samozřejmě, protože to se v podstatě dá říct o vstupu do manželství. No, asi ano, jenže při tom mají skoro všichni otevřená zadní vrátka… někde v pozadí vědomí. Ale jsou tací, kteří je nejen mají zavřená, ale vůbec si je ani nepřipouští. Jednoduše proto, že podle pravidel jejich světonázoru se můžou v tomto životě oženit či vdát jen jednou… pokud je tedy smrt nerozdělí. A tomu se pak dá říct opravdová sázka na jednu kartu, ale i opravdová víra. Nevíte, kam vás to zavede, ale prostě věříte, že to není špatně… a dobře to dopadne.

Takový krok jsem udělal v době, kdy je čas, aby hloupý Honza vyrazil do světa. A tak jsem vstal a takřka doslova všechno předchozí opustil a šel. Když totiž sázíme všechno na jednu kartu, často to současně znamená, že se všeho ostatního vzdáváme, zříkáme. Aspoň v té době a za tehdejších okolností to pro mě tohle znamenalo. A tím vším ostatním byla prostě hudba a celá ta osobní seberealizace s ní spojená.

Ale jak se to stane a co to člověku dá, že se stane křesťanem?

Před chvílí jsem napsal, že jsem všechno opustil a vydal se do světa. To není jen pohádkový obrat (použitý možná i kvůli té psychologické rovině) vyjadřující hledání sama sebe. Ještě zhruba dva roky předtím jsem vůbec nevěděl, že někam chci či mám vyrazit. Pořád jsem byl ten nadšený houslista a ateista. Ale hudbu, ten můj milovaný svorník vší smysluplnosti, měl za chvíli nahradit svorník jiný, jemuž se říká kámen úhelný.

Nepřišlo to tak náhle a najednou, jako osvícení z čistého nebe, žádná mystická či magická událost mě k tomu nenakopla. U zrodu té myšlenky stálo ale několik otců a matek, tedy vzájemně se posilujících podnětů a okolností, takových těch potůčků, které se v určitém bodě slijí v říčku… a je vymalováno. Byly to jednak ony zmíněné traumatizující zážitky, onen samizdatový výtisk Moodyho Života po životě. V něm to, co mě strhávalo emocionálně našlo podporu přímo “lékařskou”, tedy “racionální”… Měl jsem za to (a nejspíš to tak i bylo), že to je zakázaná kniha proto, že je vlastně náboženská, popírající tedy materialistickou doktrínu komunismu.

Jedním z nejmocnějších impulzů se kupodivu stalo to, že jsem začal zpívat ve sboru. Jeho členové byli úžasní chlapi, skvělí lidé. Jak jsem postupně zjišťoval, byli to vesměs zpěváci z brněnských kostelů. V té době byla církev jistou formou protirežimní organizace a společný nepřítel, který se staral o její perzekuci, ji (tedy lidi v ní) tím současně velmi silně formoval. A tak to byli lidé nápadně poctiví, optimističtí, nápomocní… S tímto sborem jsme ještě za totality každý rok vyjížděli na cesty do západní Evropy (v té době byl exportní artikl sport a umění. Proto byly také jednou z mála možností, jak se legitimně podívat na západ). Bylo to tedy současně období, kdy jsem najednou a dost komplexně pochopil, v jakém režimu žijeme, co je svoboda a jak to ve skutečnosti je s těma imperialistama za západní hranicí, co na nás každou chvilku hrozili poslat Pershingy.

Může se to zdát jako prkotina, ale dalším silným myšlenkovým podnětem bylo určitě i dost časté koukání na film Jesus Christ Superstar. Pokládal jsem ho za naprosto dokonalé dílo, jak hudebně, tak textově, choreograficky, vlastně každý jednotlivý záběr mi přišel tak dokonalý, že z toho i teď mám husí kůži, jen si na to vzpomenu. (Nedávno jsem to asi po sté opět viděl a ta fascinace a tajení dechu je tam kupodivu stále).

Ok, na dokreslení to snad stačí. Prostě se tu v určitou chvíli a nějaké konstelaci objevilo několik závažných podnětů – nazval jsem je potůčky, které se v určitý moment spojí v říční proud, jenž se kolem valí a silně na vás působí. A to bych nebyl já, abych se zvídavostí nenechal vlákat dál. A pokud se do nich jednou rozhodneš jen namočit palec u nohy, velmi lehce tě svým jemným živým proudem strhne… a i když zpočátku netušíš, že už plaveš a kam tě to nese, čím dále tím víc doufáš, že směřuješ do nějakého toho moře, tedy naplnění. A to postupně dostává zcela specifickou podobu, formu, tvar…

Tohle už je ukázka toho, jak krásnými symboly a přirovnáními s vámi náboženství komunikuje, jak se také prezentuje a vyjadřuje navenek.

A je to také jeden z důvodů, proč je tak snadné, tolik žádoucí a krásné tomu podlehnout. Najednou, když už jste udělali krok do kruhu a stojíte v proudu řeky, jste přímo ozářeni a oslněni tou perspektivou, tou smysluplností, tou filosofickou symetrií, bytostnou nadějí, možností spravedlnosti, milosrdenství a lásky, které jdou až za život, tedy za hrob. To celkově optimistické nastavení, že “jednou”všechno poznáme, pochopíme, na každou otázku se dočkáme odpovědi (třeba i na tak banální a nevýznamnou, která mě přesto ve svůj čas několik nocí zlobila: kam se ztratily ty klíče na vojně??! 🙂 ). Jako by všechno to dobro z pohádek, k němuž byl člověk právě jimi učen se přiklánět, dostalo svoje tělo, nebo spíš se stalo a zhmotnilo v nějaký prostor, v kterém se pohybujeme a jsme… Veškerý prostor se stal takřka posvátným. Píšu to tu v naději, že si dokážete představit ten údiv a nadšení čerstvého konvertity. A pro všechny kritiky jakékoliv religiozity chci jen nastínit, že historie církve má i svoje světlé stránky, hluboce promyšlené systémy, které ale nejsou jen vymudrované, ale mysticky prožité a velmi hluboké, filosoficky a emočně. Není to jen to viditelné (architektura, sochařství, malířství) a slyšitelné (hudba), je to mnohem víc. Takže když jsem potřeboval alespoň nějaké odpovědi, tak přijetím konceptu křesťanství jsem dostal to mnohem víc. Opravdu, milionkrát. A to říkám i z dnešního pohledu ateisty. V tom prvotním – jak bych řekl – reklamním uvítacím oslnění člověk samozřejmě vůbec nemá šanci postřehnout jakékoliv rozpory, prostě vnímá jen ty základní kontury, jen tu podstatu nového světonázoru. Na okolní svět se najednou snese… jakoby nová dimenze. Jakoby svět teprve teď začal být 3 rozměrný, jako by vás ovanul neskutečně příjemný vánek a teprve teď propuklo jaro. A jak jsem říkal, byl jsem přímo napučený těmi okolnostmi, jež tomuto tranzitornímu bodu předcházely.

Když tedy vstoupíte do kruhu a uvěříte (konvertujete), rázem se vám dosavadní žebříček hodnot od základu přehází. 

Něco ztratí důležitost zcela a něco zcela nové se zabydlí na samém vrcholu. S tím, že uvěříte konceptu křesťanských pravidel a dogmat také souvisí vznik spousty siločar. Ty vám svět pěkně rozdělí a rozparcelují na nejrůznější protichůdné kontrastní skupiny a hodnoty:

na věřící / nevěřící,

spasené / zavržené,

věci světské / posvátné, duchovní,

dobé / zlé,

hříšné / čisté

Na začátku jsou tyto hranice opravdu hodně kontrastní a opravdu to tak zřetelně vnímáte. Asi proto, aby si člověk zvykl na nové vnímání, na nové uspořádání a hierarchii věcí, co kam patří a kde je čeho místo. Ale jak to v životě bývá, nic není černobílé jako právě na počátku… Ale s přibývající zkušeností se ty hranice přirozeně rozšiřují, rozostřují, prolínají. Jak rychle a jak moc ale souvisí i s osobní typologií: konzervativnímu člověku ty hranice zůstanou jasnější a pevnější navždy a bude je bránit tak silně, jak silně tomu věří. Liberál naopak často může zajít i daleko za hranice svých představ o své víře.

Ale než jsem se dopracoval (nebo spíš než jsem si připustil) nějaké otázky či rozpory, trvalo mi to poměrně dlouho. Přestože mě na konzervatoři čekaly ještě 2 roky studia (je na 6 let), rozhodl jsem se hned po maturitě odejít a přihlásil se do kněžského semináře. Tam, v ústraní Litoměřického “skleníku” jsem strávil 2 úžasné roky tak intenzivního duchovního života, že jsem se cítil takřka jako v nebi. Postoj bezpodmínečného odevzdání se do boží vůle má obrovský vliv na psychiku a klasický dopad na osobní pojetí, sebehodnotu a s tím související poměr k ostatním a světu. Váš život už není bezvýznamný, dostává se mu úplně jiné hodnoty. Žijete ve světle a v neustálé pozornosti Toho, jenž má vaše jméno vepsané do dlaně a střeží každý váš krok.

Nesnažil jsem se to chápat jen rozumem, všechno jsem současně prožíval velice silně emocionálně, taková je totiž podstata náboženské víry: rozhovory s Bohem, meditace, společná setkání při modlitbě, charismatická obnova… Vybudoval jsem si postupně zvláštní druh moderní mystiky, jež se snaží zohledňovat i vědu, něco ve smyslu Teilharda de Chardin… Ale dnes chápu, že i toto neuvěřitelně silné a citové prožívání osobní víry je pouze theatrum mentis – divadlo mysli. 

A jak už tu bylo tuším několikrát řečeno, pocity jsou stínem myšlení – jak člověk myslí, takové emoce prožívá… a na jejich základě jedná.

Po 2 letech v semináři jsem nastoupil na vojnu (protože fakulta teologie nebyla brána jako klasická vysoká škola, neměla tudíž ani vojenskou katedru, a tak museli její studenti po 2 nebo 3 ročníku studium přerušit a odsloužit si 2 roky vojny). Tam jsem prožil sametovou revoluci… a nakonec jsem se rozhodl využít nově otevřené možnosti, kdy se obnovovaly kláštery a řády a vstoupil jsem k bosým karmelitánům. Ale už na vojně – opět zvláštním řízením osudu – kde jsem byl u posádkové hudby, začalo nové období četby také něčeho jiného než Bible a s tím související literatury. Ale to už bude další pokračování – o cestě k dekonverzi.

Nicméně, když se za tím intenzivním 7 letým obdobím ohlédnu zpět, vidím všechny ty symptomy provázející stav podlehnutí “optimistickému“ světovému názoru, možná bych napsal i “naivně idealistickému”. Ale v danou chvíli se prostě nedalo neuvěřit příběhu, na jehož podporu volaly hlasy miliard svědků a stoupenců, krev mučedníků, životy a utrpení světců, ale i víra obyčejných prostých lidí, kterým právě taková vize světa – možná jako jediná – dávala dennodenně sílu opět vstát a pokračovat ve své pozemské pouti, po tomto “slzavém údolí”, na jehož konci, tam někde za horizontem smrti, je čeká pravý domov se svou věčnou spravedlností, milosrdenstvím a láskou. Tak se opět shledají se všemi svými blízkými, kteří je ve smrti předešli. To byl ten atraktor jejich životů, gravitace, singularita, bod v budoucnosti, k němuž všechen ten tok času smysluplně směřuje. Naděje za jakoukoliv nespravedlností, bolestí, utrpením.

Ale jak by nám řekli ekonomové, vsadit všechno na jednu kartu není zrovna racionální ani prozíravé. Podobného nerozumu se dopouštíme většinou pod nějakým vlivem: mladické nerozvážnosti, emocí, drog či vědomí rozšířeného vidinou náhlého obřího zhodnocení. Velké riziko a velká očekávání budí velké emoce, vyplavuje se hodně adrenalinu a jelikož jsme stvoření hravá (zvláště někteří), necháváme se strhnout celkem lehce. Na některé pak ale čeká i více či méně bolestné vystřízlivění.