Náboženské mýty se neustále vyvíjí. Ani ty katolické se ve svém vývoji nezastavily. Ty se ale neopírají pouze o Bibli (k čemuž se snažili vrátit reformátoři od Luthera počínaje, když hlásali: Pouze Písmo!). Opírají se ještě o něco, co bychom mohli nazvat jako souhrn zvykového věření věřících. Jedním slovem se tomu říká tradice – ta je vedle Bible druhou nohou, na níž stojí věrouka katolické církve. 

Jak při tvorbě dogmat, tak i při formování tradice, se uplatňoval klasický evoluční princip. Ukažme si tento proces třeba na tom, jak se vyvíjela katolická dogmatika, tedy nauka církve.

Na začátku si jen připomeňme, že křesťanství vychází ze židovství. Židovských sekt bylo v době vzniku křesťanství ale velké množství. Jedna sekta se od druhé lišila nejrůznějšími věroučnými odchylkami. Příčinou takových rozporů je vždycky základna, tedy Písmo (nebo Tóra v případě židů, Korán v případě muslimů…). Z něho sice všichni vychází a na něj se odvolávají… ale ty texty jsou tak nejednoznačně napsané, že si je skoro každý může vykládat jinak. Takže mnohost  interpretace na sebe nenechá nikdy dlouho čekat. 

Když tedy vznikalo křesťanství, proč by na tom mělo být jinak? Na samém počátku to bylo ještě jednoduché, protože tam byla ta nejobecnější základní jednota. Nikdo o tom ještě moc nevěděl, tedy tomu skoro nikdo nerozuměl a tedy do toho nikdo ani moc nešťoural. Všechno to bylo nové, jen minimum pastýřů a všichni ostatní byli ovce. Jak ale šel čas a pastýřů bylo víc a i ty ovce v tom začínaly být více doma, leckomu začalo leccos vrtat hlavou, a dospívali k různým otázkám, na které si nacházeli různé odpovědi. Někteří třeba uznávali Krista jen jako Boha, jiní i jako člověka, a další pouze jako člověka, ale vůbec ne Boha. Jiní se rozcházeli v pohledu na fungování nejsvětější trojice, někteří popírali božství Ducha svatého a tak podobně. Když se takhle začali hádat, vyřešili to jednoduše tak, že si do nějakého města svolali koncil všech důležitých představených. A ti na něm “za podpory skrytého působení Ducha svatého” klasickým hlasováním zvolili, co je správně – i stalo se to dogmatem – a co je nesprávně, a stalo se herezí, jejíž stoupenci si nezaslouží nic jiného, než vyobcování z církve. Tedy klasicky silnější zvítězil. 

Po čase se ale zase začali hádat a rozcházet, třeba v otázce přístupu k tomuto světu: někteří si ho chtěli užívat stejně, jako předtím a dávat co je císařovo císaři, zatímco jiní měli za to, že hmotným světem máme pohrdat, nestarat se o něj a žít jen duchovním životem, rozvíjet přitom pravé vnitřní poznání… protože jak Kristus slíbil, brzy příjde… Tedy biskupové se opět sešli a opět zvolili jedinou správnou odpověď. A tak to pokračovalo století za stoletím, dogma za dogmatem, až je celá katolická dogmatika a věrouka dopodrobna narýsovaná. A těch herezí, co přitom vzniklo, resp. bylo eliminováno! Jmenujme aspoň některé (kdo o nich budete chtít vědět víc, klidně si to vygooglete): Sabelianismus, Modalistický monarchianismus, Ariánství, Pelagianismus…). 

Já vím, že to hodně zjednodušuji, nemějte mi to za zlé, ale princip opravdu takový je. Známe to i z modernějších časů středověku a z našeho českého prostředí. Tehdy se většinou při přijímání jen rozdávaly hostie, tedy přijímání Krista jen pod způsobou chleba – těla, zatímco jiní chtěli přijímat i víno – jako krev. Chtěli tedy přijímat pod obojí způsobou. Byly tam ale i další věci, které se těm některým nelíbily, a jiné, které se jim zase líbily, ale nebyly ortodoxní. A tak se stalo, že po dalším koncilu se z husitů stali heretici. 

Tady je ale potřeba říct, že to ještě neznamená, že by ten slabší proud vždycky poslušně vyklidil pole a v tichosti zanikl. Někdy ho to naopak nakoplo, posílilo a dodalo na životaschopnosti, jak vidíme i na tom, že husitská církev žije dodnes. Takže během několika staletí vzniklo množství církví a denominací a křesťané byli ještě víc rozdělení než ti židé, o nichž jsme mluvili na počátku. A jak už to bývá, mnohý byl ochoten svoji jedinou pravou a svatou pravdu hájit až do prolití (své) krve a šířit opět za prolití (cizí) krve. 

Ale ukažme si i druhou tvář tohoto procesu. Jako v každé organizaci, rodině, v práci, v politické straně, i v církvích jsou samozřejmě… no řekněme to na rovinu, idioti, ale stejně tak (a naštěstí ve většině) i lidé dobří, většinou milí a hodní, protože trošku naivně idealističtí, chytří, a někteří i přímo geniální. 

I v církvích probíhají životaschopné procesy, protože bez nich by asi dlouho nepřežily.

A tak čas dospěl až k roku 1962, kdy započal II. Vatiánský koncil, který měl překlenout stále se zvětšující propast mezi lpěním na neměnitelnosti tradic a tím, kam dokráčela věda a poznání okolního světa. A tak se jeden osvícený papež (zde spíše odvozeno od osvícenství) jal otevřít okna a pořádně vyvětrat. Říká se tomu, že církev odpověděla na znamení času, nebo na hlas ducha doby. A může to vypadat třeba takhle.

Každé náboženství a jeho podoba – tedy jeho viditelné struktury, jako je uspořádání chrámu, rituály a celkové fungování – je vnějším odrazem (vyjádřením) toho, jak v dané lokalitě a kulturním prostředí fungovala tamní společnost a na jakém stupni bylo všeobecné poznání, tedy věda. Náboženství jako židovství, křesťanství a islám se zrodily v prostředí feudálního patriarchátu a proto jsou tak i postavena. Tedy s jasnou a srozumitelnou hierarchickou strukturou, zastoupenou vpředu jen mužskými postavami: nejvýše vpředu je samozřejmě panovník (král, císař, vůdce), za ním hierarchicky následuje šlechta, a po ní zbývající prostý lid. Stejně tak je tomu u katolíků: na tom nejvyšším trůně je Bůh – Kristus, pak biskupové a kněží, kteří jsou prostředníky mezi Bohem a lidmi a kteří (jako lokomotiva) táhnou celý ten vlak obyčejného božího lidu směřujícího do nebeské vlasti. Tohle všechno se odráželo i na vzhledu kostela a podobě rituálu, tedy mše. Oltář s nejsvětější svátostí byl v chrámu umístěným úplně vpředu. Kněz u něj stál samozřejmě zády k lidem, protože všichni přece hledí a směřují jedním směrem – za horizont nejen oltáře a našich představ, ale potažmo i za horizont našich životů. 

Reformy II. vatikánského koncilu byly sice pozdním, ale přece jen nezbytným pokusem odrážet vývoj ve společnosti a reagovat na něj. A tím sílícím hlasem doby byla už několik set let postupující demokratizace. Díky ní a díky vzrůstající obecné vzdělanosti nastával masivní úbytek věřících. Různí odvážní kazatelé přicházeli s inovativními výklady Bible a s tím šlo ruku v ruce štěpení na další a další církve. 

Jedním z nejviditelnějších důsledků liturgické reformy v 60. letech bylo otočení obětního stolu a jeho přiblížení směrem k lidu, což je vedeno mimo jiné snahou o návrat k počátečnímu pocitu prvotních křesťanů, že Kristus je uprostřed nás. Hierarchie už není tak smrtelně důležitá, jako dřív (“…a kdo by řekl, že stav kněžský není vyšší než stav manželský, budiž proklet!”), ale odráží to ty zmíněné probíhající sociální změny: rozpad feudálních struktur vládnutí ve prospěch demokracie. Od pouhého následování a sloužení vrchnosti, k osobní angažované spoluúčasti na životě občanské společnosti. A tedy i církve. Už ne pouhé “jsme v církvi”, ale “jsme církví”. Což znamená velký rozdíl, především přijetím osobní zodpovědnosti za to prostředí, v němž jsme. Proto je tak patrná opětovná snaha po sjednocování, po ekumenismu, po hledání spíše styčných bodů než dalšího a dalšího rozdělování ve jménu litery, která zabíjí (jak dějiny ukázaly víc než dost) a dovoluje nespočet interpretací a tedy i rozdělení. Snaží se proto hledat a následovat podstatu – ducha, který uzdravuje. Tím máme na mysli ducha evangelia.

Dříve byl život chápán jako pouť slzavým údolím, dnes jako účast na božím stvoření, kdy máme podíl na společenství nebeském a to už tady a teď, na Zemi. Proto je ta Kristova zvěst radostná, protože i život může být radostný.