Tak a jsme u toho, co mě nakonec přitahovalo nejvíc: co je to vědomí. Problém, který se zpravidla označuje jako Hard problem. Zamýšlím se nad tím, kam jsem po přečtení různých článků a knížek, ale i po mnoha pokusech, v tomto směru nakonec dospěl. A jak o tom vůbec psát, aby neunikla samotná podstata toho v podstatě velice jednoduchého principu. Jde totiž o pořádnou nálož abstrakce, vyžadující neuspěchané a soustředěné pomaločtení. Možná nějakým podobenstvím? Jak totiž někdo napsal: “Mluvil k nim v podobenstvích a bez nich k nim vůbec nemluvil…”, protože ten někdo se snažil ukázat na něco trochu jiného, než na to, o čem se zrovna mluví, jakoby za roh. Protože přímo se na to prostě ukázat nedá. A od toho tu jsou podobenství, aby posloužila jako ukazovátko… či zrcátko :-).

Tedy do toho.

Co je v člověku to lidské?

Značná část východních nauk (na rozdíl od těch západních) se shoduje v jednom: nehledají tak sveřepě smysl života, existenci Boha, život po smrti… ale jako nejzásadnější v životě spatřují odpověď na otázku: co je já. A hledání odpovědi mnozí nezřídka zasvěcují vše. 

Ale i na západě dnes mnoho welness webů dává návody na to, jak zdravě a správně žít, a zcela základní je prý přitom potřeba najít sama sebe. Co to je sama sebe? Kdo hledá koho?! Kolikrát a jak jste nad tím přemýšleli? Protože to je opravdu asi ta nejzásadnější otázka, na kterou je dobré se alespoň pokoušet hledat odpověď.

Taky jsem byl dlouhá léta takovým hledačem. A v tomto magickém období jsem si jednou zapsal poznámku: “Cokoliv k tobě ze všech světů přichází, to tě mění. Jakkoli změněn, svou změnou působíš na všechny světy, které tě obklopují, a tak je měníš.”. Těmi všemi světy jsem samozřejmě tehdy rozuměl jak ten náš svět fyzický, viditelný a hmatatelný, tak svět duchovní, který je obydlen mnoha dalšími bytostmi. Ale také svět psychický (analytické nevědomí atd.) s jeho mnoha skrytými silami. Vystihovalo mi to dokonale souvztažnost a permanentní vzájemnou interakci mezi bytostí a prostředím, v němž existuje. Obojí se jako zpětnovazebná smyčka neustále navzájem ovlivňuje. Člověk je otevřený systém, to znamená, že je závislý na svém prostředí, z něhož čerpá vzduch, živiny a všechno potřebné k biologickému přežití. Interakce s prostředím jej tedy doslova tvoří a udržuje v bytí. Pamatujme na tuhle souvztažnost i dále, když budeme mluvit o různých dalších souvztažných dvojicích… s kterými hned začneme. Třeba tím, že si dopřejme jednu malou a zdánlivě řečnickou filozofickou otázku: co je člověk?

Člověkem můžeme myslet samozřejmě v prvé řadě jeho biologickou stránku, tedy že je jen jedním ze zvířat. Ale jak ví i každé malé dítě, je tam něco navíc, čím člověk zvíře “převyšuje”. Co to je? Nebudu to dramatizovat dalšími napínacími otázkami a rovnou přejdu k odpovědi. Dnes bych řekl, že to jsou obsahy jeho mysli – ta imaginace, fantazie, jež přetváří nejen náš svět, ve kterém člověk fyzicky přebývá, ale tvoří i jiné světy: trošku pohádkově řečeno světy Nekonečného příběhu, říši fantazie, která se rozprostírá jen v našich hlavách. To je člověk, to je ta podstata, kterou převyšuje (nebo spíš se odlišuje) od jiných zvířat. “Kdo má svět, ne však jeho obraz, vlastní jen polovinu světa, neboť jeho duše je nuzná a nemajetná. Bohatství duše spočívá v obrazech”, napsal někde C. G. Jung. A z tohoto bohatství obrazů člověk sám sebe utváří a transcenduje nad animalitu – do humanity.

Metafyzika všedního života

Všechno lidské myšlení a veškerá kultura je postavena na prazákladě schopnosti mysli asociovat, abstrahovat z konkrétní věci na něco mnohem širšího. Znamená to, že člověk vlastně nevidí přímo jen tu konkrétní věc, ale chápe, že její podstata je “za ní”. Když se např. zeptáte dítěte, co je kniha, a ono odpoví, že je to přece ta cihlička svázaných listů postříkaných inkoustem, tak má jistě pravdu. Ale jen z části, protože odpověď dítěte se vztahuje jen k médiu, na němž je kniha. Ten obsah, který je vlastní podstatou “knihy”, je a není. Tedy není na první pohled vidět, takže je jen imaginární. A přesto je, a navíc je tak bohatý, že obsahuje celé světy a vesmíry s miriádami životů… protože podstata knihy – ta informace stimulující naši imaginaci a emoce – je „za“ těmi černými skvrnami na papíře. Je v tomto smyslu meta-fyzická. Protože jak jsme řekli v předchozím odstavci, je to říše fantazie jen v našich hlavách. Někdo by řekl Matrix, protože se prolíná do našeho světa viditelného.

Dostal jsem se k těmto “metafyzickým” úvahám zamyšlením nad otázkou, jaký je rozdíl mezi zvukem a slovem. Zvuk je prostě zvuk… říkáme třeba neurčitý, neartikulovaný, nejasný… prostě zvuk, který nemá žádnou formu. Jako je třeba praskání ohně, kvílení větru, šumění lesa, štěkot psa, houkání sovy… prostě cokoliv, na co jen si z přirozeného světa vzpomenete.

Slovo je také zvuk (je-li nahlas vyslovené), ale tento zvuk už má určitý tvar, podobu, formu. Je totiž nositelem informace, která ten zvuk zevnitř formuje do slabik a hlásek, tak jej tvaruje a dává mu specifický design. Je jako kámen, který mysl a ruka sochaře zručně otesala a dala mu specifický konkrétní tvar, jímž chce něco vyjádřit. Představme si, že to ale není obyčejný kámen, protože když jej hodíte do vody, tak podle tvaru kamene se na hladině vytváří specifické obrazce, přesně podle tvaru kamene. Informace vyvolává adekvátní reakci – kámen slova dopadl na vodní hladinu imaginace a tvoří na ní specifický obraz, kterému ostatní zúčastnění rozumí. Slovo vyvolává v mysli obraz. Aby tak ale slovo mohlo působit, závisí to na obecné dohodě všech myslí, že pro ně takto znějící zvuk znamená konkrétně to a to. Slovo je svého druhu symbol, protože něco zastupuje. Mysl rozumí společně domluveným symbolům, jejichž prostřednictvím myslíme a spolu mluvíme.

Obrazné (imaginativní) myšlení 

Takto chápanému slovu říkáme také pojem. A jak etymologie napovídá, znamená to, že do sebe něco pojímá: pojímá do sebe obraz skutečnosti. Není tou skutečností samotnou, je jen jejím obrazem zkomprimovaným v pojmu jako v zazipovaném souboru. Pojem si můžeme představit i jako malý projektor, který v naší mysli ten obraz (který v sobě pojímá) rozbalí a svou informaci v nás obrazově znázorní. Pojem tedy dává zástupný tvar nějaké obecně rozšířené skutečnosti. Např. když se řekne strom, vyvolá to v mysli určitou představu. Ale ne zcela jasnou a přesnou, protože právě ten jeden pojem zatím zastupuje všechny stromy, co jen rostou, pokud tedy zrovna nemluvíme o nějakém konkrétním stromě s někým, kdo jej také zná. 

Mluvíme o tom, že vědomí člověka a obraz, který slova v mysli vyvolávají, spolu neoddělitelně souvisí. Protože pokud je člověk při vědomí – tedy pokud zrovna nespí a nebo není v kómatu – je jeho vědomí takřka neustále provázáno s vizuální zkušeností (vidí svět kolem sebe) a plněno obrazovým obsahem (vidí svět ve své hlavě, svůj vnitřní svět – matrix). A tady do hry vstupuje zásadní myšlenka: vědomí člověka je tímto obrazovým obsahem i generováno. Schopnost vyjadřovat se v jazyku a schopnost formování vědomí v mysli člověka totiž spolu nerozděleně souvisí.

Když s někým mluvíme, tak neimaginujeme každé jednotlivé slovo, každý pojem, ale kontext vět, jejich obsahy. Protože ta jednotlivá slova, ty pojmy jsme se učili od dětství: mnohokrát opakované slovo v souvislosti s obrazovým kontextem má za následek pojmovou fixaci zastoupenou v naší paměti. Proto si obrazy později většinou už ani neuvědomujeme, protože v tom celkovém obraze „žijeme“ a myslíme. Proto můžeme říct, že myslíme v obrazech. Myslíme ne v „řeči“ – slovech, v jazyku – ale myslíme v pojmech a obrazech, které jazyk (a cokoliv stvořené myslí člověka) vyvolává v mysli člověka.

Pojmy jsou takové malé virtuální modely reálného světa. A tyto modely jsou materiálem, z něhož je v našich hlavách vybudován náš vlastní vnitřní svět – matrix. Je v podstatě jako ten reálný, jen si do  něho přidáváme ty principy, které odráží náš světonázor a odpovídají na existenciální otázky proč a jak. Spousta lidí tam má vysvětlení protože Bůh, nějaká síla, energie…

Podstata já – ega

A přesně “z tohoto těsta“ (z obrazů, které informace vyvolává v naší mysli) je vědomí uhněteno. Proto ho nikdy nemůžeme pochytit, lokalizovat či měřit. Je z informace, kterou je samo tvořeno i vytváří… touto vzájemností je tvořeno. “Jsme ze vzpomínek, snů a příběhu.” A z této tkaniny si tvoříme i příběhy v našich hlavách, jež někteří externalizují v knihách, písních, filmech. Každé já – každý člověk – je vlastně živoucí kniha. A nemyslím to ani moc přeneseně, v podstatě to tak je. Protože mentální informace je svého druhu meta-fyzika.

Naše já je první virtuální realita, její počátek. Se vznikem ega došlo k oddělení dvou světů: od reálného světa se odtrhl svět vnitřní. Evoluce dospěla k bodu, kdy se v hlavách jednoho druhu zrodila projekční lampa, a ta prostor kolem sebe rozšířila o další rozměr: kino uvnitř sebe, jež projikuje na svět kolem sebe. Z toho okolního světa si bere jeho konstanty: fyzikální zákony, míry, váhy… Ty používá ve svém imaginárním světě jako stavební kameny. Fantazie začíná tvořit svou imaginární říši. A naše já tomu všemu vládne a kraluje – přesto, že je jen imaginární osobou, je architektem a středem toho vesmíru, středem, z kterého pozoruje a kolem něhož se všechno otáčí a děje. Tak se já vnímá. Je to představa shodná s tou, kdy jsme se na svět a Zemi dívali geocentrickým pohledem.

A takový rozdíl, jako je mezi psem a člověkem, zvukem a slovem, mezi světem per se (samým o sobě) a světem, který si společně budujeme prostřednictvím našich imaginárních já… takový je rozdíl mezi myslí a vědomím. To jsme v podstatě my.

A příště si v dlouhém příběhu rozebereme pěkně postupně a názorně evoluci lidského vědomí a já.