Rád bych to vzal nějak po pořádku, od začátku… ale kde je vlastně ten začátek? Asi sáhnu k osvědčené metodě a půjčím si parafrázi z Bible odkazující k počátkům (či dokonce pra-počátkům?), tedy k těm místům, jež v naší představivosti reprezentují onu původní dobu, zlatý věk, kdy “všechno bylo dobré”. To bylo před tím, než… se něco stalo.

Nevíme co, ale od té doby je prostě všechno (no, zase nebudeme přehánět, tedy přinejmenším většinou) nějak na pytel, zkažené. Reflexe této duality dobra a zla ale někde musí mít základ. My už samozřejmě dnes dokážeme dedukovat a poměrně přesně určit evoluci každého našeho jednotlivého přesvědčení. A nevymlouváme se přitom na Evu s Adamem a jejich degustaci rajského jablka ze stromu poznání dobrého a zlého. Ale v Bibli je tohle veledůležitý moment, je to bod zvratu. Je to nová situace, základ, na němž stojí všechno to, co potom následovalo – jen si představte, jak obrovská část lidských dějin a kolik lidských osudů tím bylo poznamenáno, jak v tom dobrém, tak zlém! Odtud vše roste, odvíjí se… ale i k něčemu směřuje.

Proto jsem si vypůjčil tuto parafrázi ze stejného důvodu. Odtud se pokusím vést vlastní úvahy o světonázorových konceptech,

jak „se vyrábí“ a proč, o potřebách psychiky takové koncepty mít, o jejich proměnách… a o dalších souvislostech se světonázory spojenými. Při pohledu na moje kusé poznámky vidím, že to je docela hluboká králičí nora, kam až ta cesta úvah vede. Budu se při tom sestupu opírat především o reflexi vlastního „hledání“, tedy informace – jak jinak – velmi subjektivní, podávané z vnitřku, od člověka, který velkou část svého dospěláckého života trávil místo po sportovištích, klubech, případně hospodách… spíše po delfských věštírnách (samozřejmě v přeneseném slova smyslu), tedy snahou o poznání sama sebe a v konečném důsledku hledáním odpovědí na otázku, která je v nadpisu tohoto blogu: o čem to všechno je :-).

Nechystám se ale hrabat v naučných knihách, googlu, wikipedii a podobně, ale spíš se pokusím zformulovat to, co mi vytane z hlubin vlastní paměti… nemělo by to být tedy filosofické pojednání spojující jen cizí slova. Naopak, mělo by jít o srozumitelný, nikterak obtížný text… A pro samu srozumitelnost a zjednodušení bude nejlépe, když popíšu svůj vlastní „příběh“ jako ilustraci a základnu, od níž se můžu odrazit a dělat dílčí zastávky či odbočky. Ty by měly – jako poznámky pod čarou – osvětlit určitou problematiku, souvislosti a základní principy. No, představa je to jednoduchá, tak uvidíme, co udělá praxe. 😉

Do paměti I.

Školní roky jsem prožíval v 70. a 80. letech, nemusím se jistě rozepisovat, jaká to byla doba. Nicméně my jsme asi měli štěstí na rozumné sousedy, učitele a pod., takže jsme žádnou perzekucí netrpěli. Přiznávám (a dnes s trochou studu), že jsem věřil tomu, co nám říkali ve škole, co jsem si vyčetl v Ábíčku (časopis ABC), co jsem nasosal někde jinde, třeba v knížkách, které byly doma, nebo z rádia, případně od kamarádů…

Ale žádné disidentské či jiné protirežimní aktivity, postoje a náhledy se u nás doma v době našeho dětství nepěstovaly. To se týkalo všeho, víru v Boha nevyjímaje.

V tomto ohledu můžu říct, že jsem byl naprosto čistý ateista. A netrpěl jsem kvůli tomu žádnou deprivací, skrytým pnutím, depresemi a vůbec čímkoliv, co by chtělo potvrzovat Augustýnovu hlášku, že “duše lidská je přirozeně křesťanská”, případně i tu jeho další, že “neklidné je naše srdce, Bože, dokud nespočine v tobě”. Netrpěl jsem výčitkami svědomí (tedy pokud jsem neproved něco, co si výčitky zasloužilo, že), ani žádným podobnými úzkostnými pocity spojenými s větší sebereflexí a citlivým svědomím (což se pak může rázem změnit, jestliže si do mozku stáhnete novou RPG gamesu s názvem křesťan a s ní se poctivě identifikujete). Když tedy úplně obecně zrekapituluji pocit z vlastního dětství, byl jsem dítě poměrně šťastné, sebevědomé, které už od mala (a to dost mala – od asi 4 let, kdy jsem viděl v televizi hrát na housle Hudečka 🙂 ) vědělo hodně přesně, kam ho to táhne, jaké je jeho nadání a v čem se chce realizovat. Po prvotních trampotách, kdy mě v LŠU nechtěli přijmout na housle prostě proto, že jsem levák a na pravé ruce mi chybí prst (“jak by teda mohl hrát na housle, že, bude hrát na trubku a hotovo, páč tam mu 3 prsty úplně stačí!”) jsem si housle nakonec po roce vybrečel… a začal můj vysněný život s hudbou. Začínal vždycky odpoledne po škole, kdy jsem skoro každý den mazal do hudebky na nějakou hodinu: houslí, hudební nauky, orchestru, cimbálky, nebo nějaké jiné hraní. Měl jsem moc krásnou paní učitelku a cvičil jsem i proto, abych jí udělal radost, páč jsem ji dětsky platonicky miloval… koneckonců jakákoliv motivace je dobrá a nikdy ji proto nepodceňujte! :-). Hudba mi byla i šťastným útočištěm v dobách, kdy se naše rodina rozpadala a já si s ní zvykl být sám za sebe. Při těch dlouhých hodinách cvičení mi vytvářela prostor pro mé mentální výlety po vlastní říši fantazie, v nichž jsem si odbyl všechny možné mladické hrdinské romantické eposy. Možná i díky těmto okolnostem se ze mně stal spíše introvert.

K tomuto období se váže jedna z mých prvních vzpomínek na filozofickou disputaci o existenci Boha, a to s mojí babičkou.

Pocit z téhle vzpomínky je zajímavý, protože mi dává možnost uvědomit si, že jsem už tehdy (a jak) nad tímto tématem přemýšlel. Snášel jsem v diskuzi všechny možné důkazy, proč víra nemá racionální oporu, které si moje tehdejší hlava byla schopna sesumírovat a nedokázal jsem pochopit, jak je možné, že to babička nedokáže pochopit a stojí si za něčím, co je naprosto mimo jakoukoliv logiku a to navíc naprosto neochvějně a nevzrušeně i když v koncích nemá žádné argumenty. Kromě jediného, že tomu prostě musím věřit, protože od toho je to víra.

Dnes samozřejmě dokážu pochopit oba názory, protože jsem sám později udělal krok do kruhu víry (nakonec mnoha vír) a vím dobře, jak to vypadá a funguje zevnitř. A také tady rovnou musím doplnit, že po “obrácení” (jak se říká konverzi ke křesťanství) jsem se nestal nešťastným, naopak, prožíval jsem zase jiné a emocionálně velice silné druhy štěstí. Ale k tomu se také určitě ještě dostaneme.

Až do toho momentu to byla první etapa života, období dětství, s rodiči (později jen s jedním), dvěma bratry (později jen s jedním), babičkou a dědečkem (později už bez dědečka…). Ta etapa trvala zhruba do mých 16 let. Pro sebe si ji definuji jednoduchým označením: epizoda A – ateista, houslista.

Teď, s odstupem prožitých let, se mi plynutí života jeví jako taková vrstevnatá skládanka. Různé etapy následují po sobě, nebo se naopak na sebe vrství časové epizody a události (např.: do 7 let jsme bydleli tam a tam, pak jsme se přestěhovali… koupil jsem si kytaru, založili jsme kapelu… Dostudoval jsem VŠ… nastoupil jsem do první práce… ). Pak jsou tu časové úseky – tak jak je právě teď popisuji – a říkám jim epizody filosofické, kdy zastáváme určitá konkrétní postoje, vyznáváme určitou filosofii… Přečetl jsem to a to, a to mi obrátilo život vzhůru nohama… Tyto časové předěly v naší paměti označují změny epizod a proto se ve vlastní paměti díky nim lépe orientujeme. Slouží nám jako časové orientační body.

Ale zpátky do mého dětství, či už spíše mládí.

V tom období kolem 15 roku se totiž něco stalo… a všechno se změnilo.

V průběhu cca 12 měsíců se celý můj tehdejší světonázorový koncept přestěhoval do období, které si zase schematicky nazvěme epizoda B – křesťan, mnich. Samotný proces změny světonázoru je tak komplexní proces, že vše, co jsem doposud prožíval jako absolutno a „boha“ (- hlavně tedy tu hudbu, které jsem od dětství s radostí a nadšením nosil v oběť cokoli bylo potřeba) jsem dokázal opustit a hodit všechny karty naopak na to, co se zabydlelo na vrcholu mé nově postavené hodnotové pyramidy: Bůh.

Mnohokrát jsem se zamýšlel nad tímto procesem a vždycky se na něj samozřejmě díval pohledem své zkušenosti. Ale současně mě zajímalo, jak to mají ostatní, tedy bloumal jsem nad jeho univerzalitou. Jak se totiž zdá, někdo takovým procesem vůbec neprochází a není nijak nešťastný, nepotřebuje se zabývat absolutnem, smyslem a posmrtnem… Někdo prostě na to není stavěný a je v pohodě smířen s tímto jedním jedinečným životem i jeho definitivní konečností. Nebo na ten konec spíše nemyslí a myšlení na něj oddaluje až na čas, kdy to bude aktuální.

Ale jsou tací, kteří si prostě kladou příliš mnoho otázek.

A jsou to samozřejmě hlavně okolnosti, které takové myšlení až krutě podporují: když si představíte, že mi bylo právě 15, zrovna mi zemřel dědeček a jeden z nejbližších kamarádů umíral na rakovinu míchy… do toho se mi dostal do ruky samizdat Moodyho Života po životě… To byly přesně ty ideální konstelace pro chvíli přechodu, tranzitorní krizi, kdy potřebujete znát odpovědi na otázky života a smrti… aspoň nějaké, které dávají smysl (přinejmenším v tu danou akutní chvíli).